Požadavky?

"Just a word that you think has something that English doesn't have,
or a word that 'made' it into the global conversation. A word worth
spreading."
[Prostě slovo, které angličtina nemá. Nebo slovo, které proniklo do
jiných jazyků. Slovo hodné šíření.]

Více naleznete i na facebookové stránce, kde se volí slovo za
vlámštinu: https://www.facebook.com/WordWorthSpreading/info a
inspiraci pak třeba v tomto článku:
http://io9.com/5905257/10-untranslatable-words-and-when-youll-want-to-use-them

Koordinaci za češtinu mám na starost já. Budu rád za všechny tipy, o
těch nejlepších pak dám hlasovat, abych koordinátorce mohl do 10.
května poslat
českého vítěze, který pronikne do tašek účastníků TED Global z celého světa.

Jaké je tedy vaše oblíbené české slovo? Slovo, které by měl znát celý svět?

(Komentáře nebo můj mail: jan.kadlec na gmailu.)

Permalink | Leave a comment  »

Během necelých dvou měsíců jsem shodil pět kilo, užíval si veselou náladu a zklidnil mysl. Jak?

Většinu ledna a února jsem se po Brně dopravoval víceméně pěšky. MHD jsem využíval jen na dvě cesty do a ze školy na zkoušky (a to ještě vesměs kvůli tomu, že jsem umíral na chřipečku) a na pár cest k dopravě domů od přátel bydlících více jak hodinu chůze od mého bytu, v hluboké noci a za únorových mrazů.

Brno pro pěší dopravu není zas tak zlé město. Je poměrně kompaktní a tam, kam potřebuju, dojdu cca do hodiny. Hlavní nádraží 15–20 minut volnou chůzí, Česká 30 minut, fakulta 50 minut svižnějším tempem. Nevýhoda: většinou chůze kolem silnice, často s ne zrovna řídkým provozem.

MHD jsem míval celkem rád, protože mi zprostředkovávala kontakt s „obyčejnými lidmi“. Rád lidi pozoruju a když pracujete v marketingu, je potřeba neuzavřít se do bubliny bohatých markeťáků, tím spíš když cílovka klienta je běžná pracující třída. Dva měsíce spoléhání se na vlastní nohy mě ale trochu přiměly změnit názor.

Tramvaje a autobusy jsou pomalé a přeplněné hloupostí. Cesta z domu na fakultu pěšky mým svižným tempem trvá zmíněných 50 minut. Tramvají 35–40 minut podle návaznosti a frekvence červené na semaforech. Max. 15minutová časová úspora – jen málokdy obohacená o možnost číst si/učit se – je zpravidla vykoupena příšerným vzduchem, tlačenicí a nedobrovolným posloucháním „hudby“, která je zrovna in. A co je nejhorší, v MHD ztrácím veškeré iluze o lidstvu.

Chůze je svým způsobem meditace. Po pár minutách běžných starostí (zamknul jsem? vypnul jsem sporák? vzal jsem si diář?) naběhnu do monotónního tempa kmitání nohou, mysl se zklidní a pak pokojně třídí myšlenky nebo téměř vypne. To je ta chvíle, kdy se na tváři objeví úsměv a má pozornost se upne na domy okolo nebo vnímání ticha a čistějšího vzduchu (když mám vzácně cestu kolem řeky). V těchto okamžicích jde veškerý materialismus stranou; získávám možnost věnovat se duchovnějšímu já, které je skeptičtější stránkou osobnosti vždycky drženo v ústraní.

Někde jsem četl, že mozku prospívá vybočení z rutiny – prý si máte občas čistit zuby druhou rukou nebo jít z práce domů jinou cestou než obvykle. Kolik jiných cest máte při dopravě autem nebo MHD? Vystoupit o zastávku dřív či později nebo obejít dům. Chození pěšky nabízí mnohem víc možností, o poznávání dalších končin ani nemluvě. (Čti: Honza prostě blbě zahnul, chvíli se někde motal, dokud ho ulice náhodou nevyplivla někde, kde to znal; jako v Ljubljaně.)

Další skvělou výhodou chození pěšky pro lenochy jako jsem já je to, že si hodinu až dvě chůze denně (5-12 km) můžu bez obav započítat jako fyzickou aktivitu. Místo toho, abych se jednou týdně zničil na squashi nebo aquaerobiku (vtipné, squash jsem hrál jen jednu a to druhé jsem si ani nevygooglil), si zátěž rozložím rovnoměrně do celého týdne. A hlavně to je introvert-friendly pohyb.

Dvě hodiny chůze denně u mě zpravidla znamenají, že také o dvě hodiny méně sedím – a nezabíjím se tak jako v této infografice.

A co vy? Vyměníte dnes autobus za pěškobus? Nebo nasednete do auta a budete trčet v zácpě, abyste ve fitku jezdili hodinu na rotopedu?

Permalink | Leave a comment  »

Situace se navíc komplikuje drobným faktem, že neumím dělat více věcí najednou, takže při práci netuším, co poslouchám (a nevšimnu si, že už hodinu neposlouchám nic), nebo se naopak zaberu do krásy Glassových Metamorphosis a jen tak si neproduktivně sedím v křesle. Nemůžu ani poslouchat při cestování napříč městem, protože na nejbližší křižovatce by mě něco zabilo.

To všechno ze mně nedělá ideálního zákazníka hudebního průmyslu – a je fuk, jestli se bavíme o fyzických nosičích nebo rozrůstajících se obchodů s hudbou. Na poslech oblíbené písničky tu je YouTube, na interpreta, který zrovna zaujal, pak Grooveshark.

Přes Doporučenou denní dávku Petra Koubského jsem se ale dostal na Soundsupp.ly a celý ten projekt mě nadchl. Vypadá to jako zajímavý nápad jak objevit něco nového a podpořit nezávislé umělce. Trailer i hudební ukázky zaujaly dost na to, abych si řekl, že 15 dolarů za 10 alb je více než férová cena.

První dávku tvoří ponejvíce indie pop/rock. Příjemná záležitost, když chcete o víkendu odpočívat, ale nemáte chuť na jazz. Většinu alb si umím představit i jako soundtrack k filmu o hipsterech nebo nějakém start-upu – banda naivních mladíků, nějaký ten pád, pak růst a úspěch, jo!

Těším se na dávku #2. Tím spíš, že ke koupené hudbě má člověk úplně jiný vztah.

A jen tak mimochodem: spěchejte, každá dávka je časově omezená.

Permalink | Leave a comment  »

A zase bylo venku bílo. Dětem pro radost, silničářům k zlosti. Jen Sirius Caster věděl své; velkej šéf to na narozeninové párty Adama a Evy opět trochu přepískl a ráno se netrefil cukřenkou na horký domácí štrůdl, co mu pekla Magdalena Boží, asistentka boží, jako lék na kocovinu. No… hlavně že tam dole na Zemi mají srandu.

Sirius Caster si povzdychl. Konec roku byl vždycky takový smutný. Lidé úplně zapomněli na význam těch všech svátků. Přestávali se na sebe usmívat víc než kdy jindy. Byli nerudní, nervózní, vystresovaní z přecpaných obchodů, vánočního pečení, uklízení a vymýšlení dárků. Zapomněli se radovat.

Jen Nunki vypadal spokojeně. Packy ho v mrazivém sněhu sice zábly, ale jinak s ním bylo mnohem víc legrace. Hlavně když se vyválel ve vleké hromadě a pak otřepal přímo před svým páníčkem. A co víc, když se do sněhu vyčůral, šlo to vidět!

Ach ano, jak krásně jednoduché je být psem. Žít bez starostí, radovat se a jen vrtět ocasem. Nezajímat se o pečení, nákupy či úklid a večer se prostě natáhnout ke krbu a usnout s čumákem v teple.

A nepřemýšlet o tom, jakou koupit svému mazlíkovi kost pod stromeček.

Čtenářům Notesu, aby v roce 2012 nejedli žlutý sníh (a nezapomněli se usmívat).

Permalink | Leave a comment  »

Tak mi začala škola. Už před týdnem. A já si tak nějak uvědomil, že ani po více jak měsíci a půl po návratu z letních studijních cest nejsem schopný sepsat nějaké shrnutí. Takže abych vám to trochu vynahradil, články budou dva – jeden o letních školách, druhý pak shrne mé léto obecně. (Taky je načase, když už máme ten podzim.)

Rychlá fakta: strávil jsem tři červencové týdny na letní škole ve slovinské Ljubljaně, dva týdny srpnové pak v severoirském Belfastu. Obojí jsem si krásně užil, děkuji za optání.

Take the Best from East & West

Ekonomickou letní školu Take the Best from East & West pořádala Ekonomska fakulteta Univerzy v Ljubljani. Trvala tři týdny (3. – 23. 7. 2011), stála 850 Eur (+ doprava + část nákladů na jídlo /snídaně a obědy v ceně, večeře a svačinky vlastní/ + volitelné výlety) a nejlepším popiskem by bylo asi „univerzita v létě“).

Můžete si vybrat 1–2 kurzy z poměrně široké nabídky, zaměřené převážně na business, management či finance (vím, že vám to všechno přijde na jedno brďo, jenže já studuju teoretickou ekonomii, což je tady trochu mimo). Tyto kurzy probíhají (skoro) každý den ve 2,5hodinových přednáškovo-seminárních blocích. Zpravidla je potřeba vypracovat nějakou seminární (nejlépe týmovou) práci. Na konci se skládá zkouška. Prostě klasická výuka, jen v horku a trochu zintezivněná. (To zhuštění vůbec není na škodu, já osobně se radši věnuji méně věcem v jeden čas, než to mít roztahané v celém semestru; proto se mi třeba líbí /nejen/ severský systém, kdy se semestr dělí na dvě části, v každé máte +- 3 předměty víckrát týdně.)

Spousta vyučujících je ze zahraničí – od Kanady po Čínu. Mít těch kurzů více, je to skvělá studie přístupu k univerzitnímu vzdělávání po celém světě. Co kdo čeká, jaké má nároky… Klepu na dřevo, že vyučující mých dvou kurzů si byli plně vědomi toho, že a) je léto, b) Ljubljana je příliš krásná na to, abychom si ji „užívali“ na zadku ve skriptech a seminárkách, takže jsem moc práce do školy dělat nemusel a naopak si mohl užívat krásy Slovinska, jak jsem popisoval dříve. Někteří kolegové takové štěstí neměli, např. přátelé z Change Managementu, který přednášel jakýsi Ir z Dublinu. Když už z jeho přízvuku pochopili, co mají dělat, váhali nad tím, jak to udělat. :)

(Poznámka: Nikdy se neposmívejte kolegům u irských vyučujících, zejm. když za chvíli jedete do země, kde jsou Irové ve vyšší koncentraci. Setkání s Průměrně Huhlajícím Irem dá zabrat i zběhlému angličtináři. Už se úplně těším do Skotska.)

K samotným kurzům. Měl jsem Socio-Economic Development and Contemporary Slovenia (jo, je to jeden předmět) a International Marketing.

International Marketing byl zajímavý. Přednášel ho Dán žijící v Austrálii, t.č. vracející se do Dánska. Marketingové základy bral dost zběžně a věnoval se spíše mezinárodním aspektům, kulturním rozdílům a podobným drobnostem, na kterých lze velmi snadno vyhořet (a co je horší, jen málokoho by napadlo, že např. evropská auta neměla v USA dlouho úspěch jen proto, že neměla v základní výbavě držák na kelímky). Samotný přednášející mluvil srozumitelně, i když občas působil duchem trochu mimo. Zkouška se zaměřila na hlavní koncepty, primitivní a po pěti minutách nebylo co dělat.

Kurz s „contemporary Slovenia“ [současné Slovinsko] v názvu začínal někde před stovkami milionů let u formování původních světadílů a končil cca v roce 1991 – to je velmi vtipné, zejm. když uvážíme, že do té doby Slovinsko v podstatě nebylo (původní Jugoslávie). Takže kurz o současném Slovinsku skončil někdy u vzniku Slovinska. :) Spolu s kolegy v kurzu jsme tedy čekali něco současnějšího, něco o ekonomice, politice, sociologii, obchodních možnostech. Místo toho se nám dostalo kurzu evropské historie. Na dějepis jsem nikdy moc nebyl (jsem založený spíše do techničtějších a matematičtějích záležitostí), ale přednášející profesor to bral dost zeširoka, probral to, co se dělo ve střední Evropě (tj. i u nás) s občasnou zmínkou typu „no a na cestě do Itálie Napoleon přespal v tomto ljubljanském hostinci; dvakrát.“ Zkouška byla open-book (vytištěné slidy + vlastní poznámky, žádná elektronická zařízení), abcd, true/false, spojování jmen s tím, co dotyční byli zač. Kdo dával pozor a slidy si párkrát prolistoval, musel to dát i s kocovinou.

Jelikož kurzy ve Slovinsku byly úplně mimo mé zaměření na domácí ESF, nepočítal jsem s tím, že mi v Brně předměty uznají – takže je jasné, že jsem do Slovinska nejel úplně kvůli škole (ač mě obě známky A těší a jsem rád, že jsem se dozvěděl něco nového). Hlavním lákadlem Slovinska je to mimo školu, výlety a hlavně město samotné. Pravděpodobně tato summer school nabízí i nějaké náročnější a mnohem přínosnější kurzy, ale i kdyby ne, město a vůbec celé Slovinsko za to stojí určitě. A samozřejmě lidi. Socializační tendence trochu komplikoval fakt, že tam bylo kolem 400 účastníků, takže poznat všechny je fakt nadlidský úkol. Na druhou stranu, když si s někým nesednete, máte tam dalších několik stovek lidí k popovídání si. :)

Borders of Europe: Migration

To že chci jet do Irska (severní, jižní, čert to vem) jsem věděl zhruba pikosekundu poté, co jsem uviděl obrázek univerzity. Jsem lehce anglofilní a na zfilmovaných detektivkách od Agathy Christie (krom skvělého Poirota v podání Davida Sucheta) – a vůbec na anglických detektivkách jako třeba Vraždách v Midsomeru – miluju ty domečky z červených cihel a vůbec celou tu idylku anglického (jo, vím, že Anglie není Británie, díky) venkova. A když univerzita vypadá jak z Harryho Pottera – no tam jsem musel být.

Tato letní škola se od té slovinské lišila jak nejvíc to jen šlo. Ta slovinská je aktivita jedné školy, je vždy na jednom místě, má vesměs stálý program a financují ji studenti sami celkem vysokým školným. Summer school v Belfastu byla součástí širšího rámce Borders of Europe, letní škola se rok co rok stěhuje do jednoho z členských měst Utrechtské sítě a lehce se mění i téma. Také náplň je zcela odlišná, škola se skládá z několika bloků, ve kterých se ústřední téma nahlíží vždy z jiné perspektivy: právo, sociologie, historie apod. Důraz se klade na zapojení účastníků, debaty, komunikaci. Nejedná se o klasické předměty, školu v podstatě není potřeba nijak ukončit, pokud nechcete kredity (jinak napíšete dlouhatánský esej). A počet lidí? Letní škola v Belfastu byla s 50 účastníky jednou z „nejmasovějších“ za posledních 10 let, co se to koná. Kontakt je zde mnohem intimnější, lidi poznáte lépe, což má své plusy i minusy (ovšem nic, co by se nad pintou Guinnessu nevymazalo).

Účastnický poplatek na tuto školu byl 600 Eur. Pokud jste byli nominováni partnerskou školou, zaplatila Utrechtská síť polovinu. A Evropská unie zacvaká část nákladů na cestu (snad). Já jsem navíc dostal i příspěvek od MU, takže mé vlastní náklady na dva týdny v Belfastu se pohybovaly kolem 150 Eur + alkoholové dýchánky (naučil jsem se pít pivo!) + víkend v Dublinu. V ceně je kompletní stravování v pracovní dny a převážná většina jídel i o víkendu + jednodenní výlet do Derry/Londonderry a na Giant's Causeway + autobusová tour po západním Belfastu, kvůli jehož pověsti mou rodinu zamrazilo, když jsem se zmínil, kam to vlastně pojedu + poměrně luxusní ubytování. Tady šlo krásně vidět, že organizace letní školy nebyla příjemným zdrojem příjmů jako v případě Slovinska (toto není stížnost!), ale projektem s hlubším smyslem.

Zajímalo mě hlavě to téma. Migrace. Jednak proto, že mě samotného chytají zaječí choutky (= choutky na migraci, ne choutky na zajíčky, aby si to zase někdo blbě nevykládal), jednak mě to téma zaujalo už v kurzu Ekonomie práce na ESF. A myslel jsem, že pohled z jiných úhlů by mohl být osvěžující.

Byl to nakonec pohled… nový. Nedomyslel jsem drobný detail – že to organizuje právnická fakulta, člověk se zaměřením na lidská práva a že tam většina lidí budou spíše humanitní a společenští vědci* – historici, sociální antropologové a podobná verbež, co se dokázala hodinu hádat o definicích a přístupech a naprosto přehlížet ekonomické přínosy a náklady migrace. :) Na druhé straně, pár témat přimělo k zamyšlení (a to nikoli tomu druhu, kdy je mysl oddělená od těla a toulá se někde v daleké fantazii), např. kdy člověk přestává být migrantem, jestli vůbec.

Samozřejmě, stejně jako ve Slovinsku obrovské kouzlo spočívalo v životě mimo budovy univerzity. Ať už při socializaci v „party rooms“ na kolejích nebo v půvabných irských barech a hospodách s pintama irish ale (můj favorit je Smithwick's) načepovanýma až po okraj. Město samotné, Belfast, trochu postrádá rozkošný klid Ljubljany, ale… jednak je asi dvakrát větší, jednak má jiná lákadla.

Co bylo lepší?

Já nevím. A nemám tuto otázku moc rád. Obě země jsou naprosto odlišné, města jakbysmet, letní školy ještě víc, zcela nesrovnatelné. Každé má své plusy i minusy, něco mi sedlo více, něco méně.

Do obou zemí se chci vrátit. Prochodit Slovinsko a procestovat krásy Irska. Sednout si u řeky v Ljubljaně a poslouchat muzikanty; projít se po dokonalém trávníku v Belfastu.

Rozhodně ale nelituju, že jsem skoro po 22 letech vytáhl paty z Brna. Poznal jsem tolik lidí, naučil se tolik věcí a tolikrát jsem překonal sebe sama, že… že to bylo definitivně moje nejlepší léto za poslední desetiletí.

Mimochodem, Borders of Europe se v roce 2012 stěhují do Brna. ;)

Permalink | Leave a comment  »

Mám Brno rád. Moc rád. Narodil jsem se tu, žiju tu, studuju tu. A ve snaze neumřít tu pravděpodobně při loučení s Brnem uroním nejednu slzu. Láska k mému rodnému městu mi však nebrání k projevení jisté nelibosti nad tím, co se tu děje.

Vezměme si třeba ten náš „orloj“ na Svoboďáku. Chápu, že každý politik touží mít ve svém městě sochu, nejlépe v nadživotní velikosti, ale i při vší úctě k modernímu umění neumím ten černý útvar uchopit jinak, než že náš úchvatný primátor Bc MBA nemá jiné kvality, než je ***** za 12+ milionů. Nemluvě o tom, že čas z toho časostroje zjistíte nejlépe tak, že si odchytnete náhodného kolemjdoucího a na aktuální hodinu se ho zeptáte. A zjistíte to s mnohem vyšší přesností než z orloje. Moc hezky to vystihl můj kamarád z Německa, Erasmák, co v Brně stráví podzimní semestr – podle něj je Brno jediné město s penisem uprostřed. Pan architekt ať se jde s kulkou ze švédského obléhání laskavě bodnout.

Nebo třeba brněnská city identity, kterou se magistrát snaží protlačit běžnému lidu (za 600+ tisíc korun českých). Jazykový paskvil, srozumitelný jen Čechům, pro které je budování identity poněkud zbytečné. A co je na něm nejlepší, ani za těch 600k agentura nebyla schopna zajistit koupi domény (199 Kč na rok u mých hosterů z Blueboardu), čehož hned využila jedna z mých oblíbených internetových person: Michal Kašpárek. (Mezi mé další oblíbence patří Filip Rožánek a Dan Dočekal – a všichni tři pánové stojí za pozornost.)

Michal Kašpárek je Brňák par excellence. Stojí za projekty jako třeba Poznej Brno nebo Brno Now a nejnověji i za stále populárnějším portálem Žít Brno (ŽB). Byla to právě ona poslední záležitost, která mě přiměla zvednout můj líný zadek ze staré a nepohodlné židle a dojet na FF MU, kde ŽB odstartovalo další semestr aktivity KISKu zvané Blok expertů.

Neprohloupil jsem. Nějaké dojmy jsem si utvrdil (např. že smyslem není škodit, ale spíše originálně upozornit na brněnské neřesti), něco mě překvapilo (např. /ne/organizace organizátorů, resp. tvůrčího týmu, resp. sítě okolo ŽB), něco potěšilo (např. aktivita obyčejných lidí jako třeba v postupném přelepování nápisů Brno na Krno, která /údajně/ není centrálně organizovaná; a hlavně že na to má Michal a spol. koule a že odolávají „přátelskému“ nátlaku magistrátu). V diskusi po skončení „přednášek“ mě pak pobavil dotaz z publika, jestli kluci (a dáma) nehodlají Brnu vyfakturovat propagaci nové brněnské city identity, protože díky nim o ŽB ví mnohem víc lidí, než kdyby se o reklamu staral magistrát sám. :)

Jsem fanda takových aktivit, kde se činnost občanů nesmrskává na vhození volebního lístku do urny a na následné nadávání v hospodě, ale kde je někdo schopný se sebrat a něco udělat. Rád sleduju projekty jako třeba Městské zásahy (via Adam Gebrian – a heleme se, čtvrtý muž hodný sledování), TEDxBrno/Prague (odkud znám Adama Gebriana), různé guerrilly (Guerrilla Readers, guerrilla gardening atd.), Scuk a tak dále a tak dále a tak dále. Jasně, jsem líný/příliš pasivní na to, abych se zapojil, ale… stále jsem rád, že to tu je.

A propos, k Bloku expertů. Ačkoli se jedná o předmět na FF MU, přednášky jsou dostupné i veřejnosti, a to jak živě, tak i na webu. I když se snaží náplní trefit do oboru informačních studií a knihovnictví, ŽB a pohled do archivu naznačuje, že si své téma vybere skoro každý. Já se třeba už teď těším na Svobodu v práci Tomáše Hajzlera nebo na představení slovenského projektu Piano na zpoplatnění obsahu na webu.

Permalink | Leave a comment  »

já: „Z Brna.“

A: „Jakože úplně z Brna?“

já: „Jo. Narodil jsem se tu, žiju tu, studuju tu. Snad tu neumřu.“

A: „Aha. Vůbec nemáš ten přízvuk.“

já: „Hm. Jsem taky Brňák tak trochu naprd.“

(Krátký rozhovor poté, co jsem špatně zahnul i v Brně.)

Permalink | Leave a comment  »

Když jsem před nějakými třemi týdny opouštěl Ljubljanu za deště, říkal jsem si, že nebe pláče. Ze stesku.

Při deštivém pochodu do Elms v Belfastu jsem doufal, že nebe nepláče, protože jsem dorazil zrovna já, ale že se mě snaží rychle aklimatizovat na místní počasí.

A když jsem dnes ráno (tak napůl, protože z Belfastu odjíždím v noci) odcházel, vypadalo to úplně stejně jako při příjezdu: nejdřív nic, pak mrholení a nakonec slušný déšť. Normálně bych takové počasí uvítal s vědomím, že za pár minut budu sedě v autobusu do Dublinu, jenže, jak jsem již prozradil v závorce výše, do Dublinu jedu v noci a déšť mě zastihl ve chvíli, kdy jsem hodlal využít poslední volný den k dohnání toho, co jsem pro intellectually challenging and mind-stretching program trestuhodně nestihl vidět.

Svou procházku jsem zahájil hned v Elms. Rozloučil jsem se s Metou ze Slovinska a česko-slovenskou výpravou a zamířil do jedné z malebných uliček jižního Belfastu. Domky z červených cihel, zelené trávníky a vzorně zastřižené živé ploty. Napadl mě tam jeden z možných titulků pro tento článek: Cizinec s deštníkem. Asi si ho schovám pro nějakou povídku inspirovanou irským ostrovem. Je to ale zvláštní – cítím se víc jako cizinec tady než ve Slovinsku, kde občas vládla jazyková bariéra.

Dopřál jsem si krátkou pauzu ve Starbucks, kde jsem za popíjení podezřele dobrého cappuccina napsal draft tohoto článku. Pak jsem narazil na roztomilé maličké knihkupectví, u kterého jsem rád, že jsem ho dva týdny ignoroval, protože by mi jinak devítikilová rezerva u hmotnostního limitu pro odbavené zavazadlo nestačila. Koupil jsem tam „jen“ dosti svéráznou kuchařku a něco-jako-moleskine. Dále cesta vedla k řece, kde jsem se podíval na všechny sochy, které jsem chtěl viděl (Harmony, Thanksgiving a Bigfish, obrázky si račte vygooglit sami; v podstatě to je všechno to, co vám z hledání slova Belfast vyleze po odfiltrování ho(s)telů a násilností v 70. letech), procházka centrem, scone v Maggie May, poslední zastavení v prostorech univerzity (vlastně ne, ještě dvakrát půjdu kolem…) a za chvíli zamířím zabít čas do kina na Harryho Pottera (konečně!).

Po kině pak cesta do Elms pro kufr, stejná štreka zpátky – už naposledy –, až k Europa Buscentre a tam počkat na autobus do Dublinu na letiště.

Snad mi u toho bude pršet…

Permalink | Leave a comment  »

Oficiální zakončení dvoutýdenní letní školy na Queen's University of Belfast proběhlo v sídle severněirského parlamentu – Stormontu. [Soukromá poznámka: v Queens mají trávník hezčí.]

Honosné sídlo si žádá i honosné jídlo – takže došlo k mé gastronomické noční můře, což nejsou ani špagety ve společnosti, ani ty svině klouzavé (jo, Pretty Woman), ale plátěné ubrousky a kvadrilion vidliček. Nakonec jsme se s řeckým salátem, steakem na houbách a opečenými bramborami a malinovou pěnou s bílou čokoládou poprali vcelku elegantně. A hlavně jsme se po dvou týdnech slušně najedli. :)

Využívám chvilky, kterou mám před srazem na poslední pivo (a kterou většina lidí, co opouští Elms Village v neřestně brzkých ranních hodinách, využívá k balení), abych sepsal něco málo posledních zážitků.

Je to celkem smutný úkol, neb je mi z toho dnes celý den trochu smutno. Ačkoli Belfast jako celek mi k srdci nepřirostl*, lidi ano. Dokonce tak moc, že jsem se ve čtvrtek nechal ukecat a šel do hospody a na karaoke. (Ne, nezpíval jsem!) Loučení za půl hodiny bude moc moc moc smutné…

* Jo, je to tu anglické, takže některé věci naprosto miluju. Ale týká se to vesměs jen univerzitní čtvrti (která se tak opravdu jmenuje, Queen's Quarter). Ale město jako celek na mě na rozdíl od Ljubljany nepůsobí dojmem, že bych tu chtěl žít delší dobu. Chtělo by to tak vyzobat si to hezké a dobré a vytvořit si idylické městečko jak v The Sims.

A vůbec, o zážitcích nemá smysl psát, prostě jsem si užil skvělý právnický workshop – navzdory mému odporu k právu –, pobavil se se skvělými lidmi, óchal a áchal nad sídlem Stormontu, vedl konverzace o pojmech střední a východní Evropy a melancholických Češích a rozjel to na diskotéce. Nic co by stálo za řeč.

V podstatě teď dávám volnou ruku své grafomanii jako způsob prokrastinace před balením kufru a zvažováním sobotního plánu – jestli spát v hostelu a v neděli brzy ráno vyjet na dublinské letiště; nebo jestli odjedu do Dublinu v noci a zahraju si na Toma Hankse ve filmu Terminál.

Vlastně bych místo tohoto nesmyslného blábolení mohl psát užitečnější články, např. plánované srovnání letní školy v Ljubljaně a Belfastu nebo článek o tom, co jsem se v zahraničí naučil [nejen ve škole], ale… holt potvrdím Janininu domněnku o české melancholii a ctěné čtenářstvo (zdravím) oblažím výplody rozesmutnělé mysli.

To je na pytel, honí se mi hlavou, smutním tady nad odjezdem a přitom se do Brna těším. Na velkou postel (ehm, skoro) a horkou sprchu – neb voda nám tady začala stávkovat. A hlavně na své přátelstvo, které si musím před Regensburgem ten půlrok pořádně užít.

Dobrá stránka věci? Příští rok se Erasmus Intensive Programme Borders of Europe stěhuje do Brna – tak se snad s některými lidmi uvidím tam, umožní-li to načasování pošahaného německého akademického roku.

Permalink | Leave a comment  »

Z posledního bodu bude nejspíše odvozen český čaj o páté – ovšem ruku do ohně za to nedám, čaj/kafe (to ve vyšším množství, kupodivu) se tu pije pořád bez ohledu na hodiny. Nicméně my tu coffee break máme ve čtyři a vzpomínka na vlast mi tu myšlenku stále předhazuje.

Teď už ale k tomu, proč se tu rozepisuju s takovou samozřejmostí. Protože jsem idiot, pochopitelně.

Po dni v Dublinu stráveném odečítáním hodiny mě konečně trklo, že bych si mohl hodinky i telefon přetočit o hodinu zpátky. Český čas jsem si nechal jen na laptopu – víceméně z lenosti. Včera [úterý] ráno mě pak napadla geniální věc: vrátím si čas o hodinu dopředu i v telefonu, který tady nepoužívám, takže až v Praze v neděli odpoledne vystoupím z letadla a zapnu telefon, abych dal rodině vědět, že mají syna skoro doma, budu se už řídit časem domácím a snížím riziko, že zmeškám autobus na Florenc a následně do Brna.

Vskutku geniální sled myšlenek – kdyby mi však zavčas docvaklo, že mám na mobilu nastavený budík.

Takže jsem dnes [středa] vstal v 7.30 středoevropského času, za ťupkání deště se dopotácel do koupelny, vypotácel se z koupelny rozklepaný jak čerstvě vylíhnuté kuře (zima jak prase), oblékl se a v 8.00 SEČ byl připravený vyrazit na snídani, která už měla být v plném proudu.

A pak jsem si nasadil hodinky s britským časem.

Ty ukazovaly teprve 7 hodin ráno. Což krom toho, že jsem se ošidil o hodinu spánku, znamenalo také, že snídaně bude nejdřív za půl hodiny. (Ze strategických důvodů je dobré chodit později, v 7.30 ještě nemívají rozpečené scones nebo máslové croissanty.) Fakt bezva začátek dne.

Nějaké plusy? Ale ano.

1) Jsem na dobré cestě stát se ranním ptáčetem [EN, česky podobný, byť ne tak skvělý článek třeba zde.]
2) Mohu vás během čekání na snídani oblažit dalším čtením.
3) Mezitím přestalo pršet.

Permalink | Leave a comment  »

Giant's Causeway [pod linkem jsou obrázky] je zajímavý přírodní… nu, říkejme tomu úkaz. Spousta čedičových sloupků, prý kolem 40 tisíc pěti-osmihranů, poskládaných do sebe jako dlažební kostky. Tento chodník zachází až do moře a ten pocit, stát na jednom z posledních suchých kamenů a pozorovat, jak se o ně tříští mořské vlny… Připadal jsem si nějak takhle. Na konci světa, jen moře a já. A asi kvadrilion dalších turistů.

Ale hezky popořadě. V sobotu dopoledne jsme měli malou tour po Belfastu. Čekal jsem, že nám ukážou všechny ty věci, které jsem chtěl vidět, tj. modrou rybu, drátěnou sochu a přístav. Místo toho perfektně známe historii násilných konfliktů na západě města a příběhy skryté za murals, což jsou malby na štítech domů [nějaké ukázky]. Ne že by to podobně jako umění na Peace Wall, zdi míru, nebylo zajímavé, ale… nu, nikdy jsem pro historii neměl dobré vlohy.

Odpoledne jsem se pak pokusil vyprat prádlo. Ze Slovinska jsem byl poučen, že mít 95 % tmavého oblečení a dvě světlá trička není logisticky dobrý nápad, takže do Irska jsem vyrazil ve tmavém. Potud OK. Co mi však nedocvaklo je, že když máte na polovině oblečení štítek zakazující sušení v sušičce, nelze se v Irsku spoléhat na to, že v tomhle kouzelně napytel počasí prádlo na šňůře uschne za dvě hodiny jako v přehřátých jižních zemích. A to jsem ještě rád, že nejsem v provlhlém hostelu v Dublinu, kde jsem měl všechno vlhké už po příchodu do pokoje – a to jsem ani nemusel zmoknout.

Mimochodem, stále nechápu ty vtipy o mizejících ponožkách, já je mám, ťuk ťuk, všechny, v sudém počtu a spárované.

Dnes [neděle] jsem jeli do Derry/Londonderry [odtud lomítko v původním názvu], což je půvabné malé městečko (+- 110 tisíc obyvatel) s hezkou zdí, roztomilým kostelíkem, miniverzí peace wall a… ach, ano, kouzelně se vlnícím peace bridgem. Je to evropské město kultury 2013, což mj. znamená, že se tu rekonstruuje a staví.

Odpolední program jsem už vyzvonil hned na začátku. Víc se o nááádherných útesech, kopcích, kamenech a moři rozepisovat nebudu, to se prostě musí vidět, zažít, slyšet a cítit na vlastní orgány. Jen je škoda, že jsme na procházku měli necelou hodinku, v okolí by se dal protoulat celičký den a i tak by to bylo málo. A hlavně by se tam krásně psaly povídky…

Permalink | Leave a comment  »

Kdykoli potkám někoho nového a z nedostatku jiných témat se v rozhovoru dostaneme k banalitám jako je krize USA, krize Evropy, hladomor v Somálsku či aktuální počasí, všichni bez výjimky jsou téměř šokováni zjištěním, že miluju podzimní sychravění. Mlhy, vítr, chladno, mrholení a pokud mám u sebe deštník a nepromokavou bundu, pak i silné deště. Vždycky jsem se v této otázce cítil poněkud anglicky a má představa důchodového věku se rýsovala v kamenném sídle někde ve Skotsku nebo anglických vřesovištích, s knihou u krbu, ohařem u nohou a slejvákem za oknem.

To jsem ale nevěděl nic o Irsku.

Když jsem se balil, říkal jsem si: je léto, i tam by mělo být teplo, takže jsem zabalil spoustu krátkorukávových triček a polokošil a jen dva svetry (a taky šálu, on člověk nikdy neví).

Všechno tu je, stručně řečeno, naprd.

Profese televizní rosničky v Irsku totiž musí být nehorázně snadná práce.

Očekáváme slunečno, místy zataženo, občas může lehce sprchnout, ve vzácných případech však očekávejte i kroupy, sníh či konec světa. Teploty se budou pohybovat mezi minus dvaceti a plus třiceti stupni. (Dodávám, že stupni celsia, to je asi jediná jednotka, kterou tu používají normálně.)

Průměrná teplota za ten týden, co tu jsem, je asi 17 stupňů. A naprosto v pohodě tady chodím v krátkém rukávu. Ono jednak se na to rychle zvykne, jednak se člověk chůzí zahřeje a jednak hrozí, že sotva si oblečete bundu, mraky se rozutečou do Skotska a bude tu vedro k padnutí. Už jsem se tu i opaloval – a za deset minut v obědové pauze jsem zhnědl víc než za tři týdny ve Slovinsku.

Není výjimkou, že se probudíte do černého dne (ne, nezapomněl jsem roztáhnout závěsy, děkuji za optání), během ranní sprchy sprchne i venku, na snídani jdete za sucha, snídáte za neutrálního počasí, ze snídaně provlhnete skrz lehké mrholení a když dorazíte do prostor univerzity, litujete, že se musíte zaobírat statusem migrantů, protože venku nádherně svítí sluníčko a dokonale upravený, zářivě zelený anglický/irský trávník přímo svádí k válení se. A to jsem popsal jen dvě hodiny na začátku dne.

Irové jsou zjevně značně otrlí – chodí tu v lehkém tričku nebo trendy bundičkách a to skoro furt. Včera večer jsme se v malé skupince zastavili na čaj v jedné kavárnorestauraci a kvůli nedostatku míst uvnitř jsme si sedli na zahrádku. V bundě zapnuté ke krku jsme se klepali jak ratlíci a zahřívali se čajem, zatímco před námi vesele klábosily polonahé slečny a mladík v tričku a kraťasích. Ech, to je moc.

Dobrou, ehm, chuť

Co se týče jídla… nu, jsme v Británii a to by jako vysvětlení mohlo stačit.

Zjednodušeně řečeno, místní obyvatelstvo se nacpe u snídaně (my máme na výběr cereálie – cornflakes a müsli, ale pod mysli si nepředstavujte to naše křupavé, tady je to prostě oslazené zrní –, meloun s jogurtem, Full Irish/English Breakfast – slanina, párky, míchaná vejce, volská oka, fazole, pečená rajčata či žampiony, toasty a bramborové toasty –, ovesnou kaši a pak scones či croissanty), oběd přetrpí u sendviče (toastový chleba, wrap, bagetky a naposled bagely [kulatá houska s dírou uprostřed], všechno se stejnými plňkami), brambůrků a ovoce/čokolády a nakonec k večeři se nacpou něčím teplým a pořádným. I když… nu, holt to není italská kuchyně.

Zajímavé je, že jídlo tu je nutričně dost nevyvážené. Cpeme se samými sacharidy, chleby, přílohami atd., ale zelenina a ovoce v jídleníčku dost chybí. Případně tu k nim mají dost svérázný přístup (např. salát se syrovými žampiony a cuketami; není nad tepelnou úpravu).

Nicméně, hladem netrpím, ačkoli s láskou vzpomínám na Slovinsko či babiččino vaření.

Tahle země není pro velký

Další zneužitý titulek (ne, knihu jsem nečetl, film neviděl, ano, poslední slovo jsem zaměnil).

Jen ve stručnosti (jdu pozdě na Tour po Belfastu): postel ještě menší než v Ljubljaně, v místním kině jsem se vrátil do polohy nenarozeného plodu a sprchový kout rozhodně není kompatibilní s pojmem „sex ve sprše“.

A teď šupky hupky do autobusu. Ah, no vidíte: i tam není místo na nohy.

Permalink | Leave a comment  »

Lidé jsou tu navíc tak trochu spořádanější. V Dublinu se na semaforech na červenou/zelenou moc nehraje – na červenou jsem tam silnici přešel víckrát než za  celý svůj život a to jsem tam strávil jen den a půl; smetí se bezostyšně hází na zem a o zasr… posr… zákeřných raccích jsem se už zmiňoval. V Belfastu je hezky, čisto a lidé tu nejsou barvoslepí.

Žel, krásy Belfastu jsem, jak píši výše, zatím objevovat nemohl, protože po celém dni ve škole jsem natolik vyčerp… ehm, intellectually challenged, že na procházky není chuť. Ještěže benzinka s 24/7 Sparem je za rohem a slušná hospoda jen pár minut cesty. Zkusím to zítra ráno před školou; obávám se ale, že před devátou ráno bude město poněkud mrtvé.

Nyní k často kladeným dotazům: angličtině se tu dá rozumět. Zejména když si chcete něco koupit a držíte v ruce peníze. Ovšem i na akademické půdě to je dobré, mj. i proto, že většina vyučujících je z různých koutů světa.7

Jídlo je… anglické. Full Irish/English breakfast se koná i zde (pro slabé žaludky tu jsou i cereálie a delikátní scones), k večeři jsme zatím neměli masové koláče jak ze Sweeney Todda a obědy… well, ty jsou asi nejangličtější. Včera sendviče s různými plňkami (kuře, tuňák, zelenina, šunka/sýr, nějaké pomazánky a něco, co všichni, co si to vzali, nakousli a odložili), dnes tortilly se stejnými plňkami, k tomu chipsy (mé oblíbené octové a pak sýr/cibule), bublinkové nápoje, džus, voda, čokoládové tyčinky či kousek divného ovoce (zelené banány konzistencí i chutí připomínající kus dřeva). Mezi přednáškami a workshopy jsou pravidelné coffee breaks, což je kódové označení hromadného nájezdu na jednu z místních kaváren (Krem v budově univerzity, Hope v budově knihovny, Starbucks/Clements [stejný princip, jen to druhé je anglické a levnější]) a následného postávání s papírovými kelímky.

Miluju irské peníze. Mají tu vlastní bankovky, které jsou hezčí než ty britské. A mince… Na UK mě fascinuje jejich pohrdání logikou a metrickým systémem. Stopy a míle vem čert, divné vztahy mezi librami a pencemi se tu už nevedou (libra platila za 20 šilinků, šilink za 12 pencí), ale hezké mince bez logického vztahu tu mají pořád. Dvoupence je větší než desetipence, která je stále větší než malá sedmihranná dvacetipence; jednopence větší než pětipence a tak dále. Kdybych se měl vrátit k Harrymu Potterovi na začátku, naprosto chápu pravidelné Hagridovy hlášky, že „vůbec nerozumí mudlovským penězům“.

Vzdělávání. Je nás tu padesát, takže tu vládne mnohem přátelštější atmosféra než ve Slovinsku. Je to ale dáno i tématem a pojetím – nemáme tu klasickou školu, spíše diskusní přednášky a aktivní workshopy, takže jsme nuceni bavit se spolu (+ všichni bydlíme pohromadě) a vztahy se navazují mnohem lépe. Už si pamatuju i většinu jmen (a to i těch dívčích, modří už vědí).

Počasí tu je naprosto úchvatné. Je tu taková zima nezima, na tričko a svetr/bundu moc teplo, na tričko samotné moc zima. Ráno to vypadá, že bude krásně, takže vyrazím v lehkých botách a nevezmu si vlastní deštník – a stejně jsem jeden (s logem univerzity a Utrechtské sítě) vyfasoval ráno na fakultě, protože prý mělo pršet. A opravdu pršelo. Poprvé jsem byl rád, že jsme ve škole od rána do večera, i místní, co si už zvykli, vypadali dost nasraně. Pak nám škola skončila a venku bylo příjemně, svěží vzduch, teplota tak akorát. Sluníčko vysvitlo přesně na cestu na večeři a teď – teď je tu zamračeno, černo a já přemýšlím, jestli si zaskočit na benzinku za rohem pro něco k pití nebo ne.

A abych vysvětlil ten Treehouse v nadpisu… je to místní… hmm… nu, v patře je jídelna, kde snídáme a večeříme, kulečník a nějaký obchůdek, dole pak prádelna a snad i nějaké study rooms. Nazvěme tedy Treehouse takovým studentským centrem. je hezky barevný, příjemně zařízený a moc dobře se tu klábosí a socializuje. Zejména, když je večeře o půl hodiny později než je očekáváno, což nabízí nová témata k hovoru.

A teď… teď jdu provozovat intellectually challenging pročítání materálů na zítra a potom/předtím/během toho pokecat s Belgičanama (včerejší témata: alkohol, náboženství a dánská schopnost dát 14 drinků za večer a neskončit na záchytce).

Permalink | Leave a comment  »

Počasí nás (= česko-slovinsko-italsko-dánskou skupinu) uvítalo vskutku irsky: začalo to lehkým mrholením „to-nic-není“ a v půlce cesty pokračovalo slejváčkem „jít-pěšky-byl-sakra-blbý-nápad“. Bohatě vynahrazeno to však bylo ubytováním, které na nás čekalo.

Žil jsem totiž v domnění, že podobně jako ve Slovinsku budeme ubytováni po dvou. Kdepak. Jsme v nádherné studentské vesničce s luxusním zázemím a každý máme pro sebe pokoj s vlastní koupelnou. Neuvěřitelný luxus. Jestli někdo z Queens (Queen's University Belfast) přijede na exchange do Brna na Vinařky, čeká ho solidní šok. Nemám nic proti spolubydlení, ve Slovinsku jsem sdílel pokoj s jedním a „byt“ se dvěma dalšími, v Dublinu v hostelu jsem byl v osmilůžkáči a neměl jsem se soužitím problém, ale ten luxus a klid vlastního pokoje má něco do sebe.

Další rozdíl oproti ljubljanské letní škole je v počtu účastníků. Je jich tu totiž asi osmkrát méně, takže se snad lépe poznáme (s jednou slečnou jsme potěšeně zjistili, že já si pamatuju její jméno a ona co studuju; na druhou stranu, nejužívanější frází není „Where are you from?“, jak by se dalo tak nějak intuitivně čekat, ale „Sorry I'm asking again, but what was your name?“).

Seznamování jsme úspěšně začali na uvítací recepci, kde jsme po drobném zobání (smažené zeleninové závitky, smažené cosi-jako-rybičky, smažená treska, párečky, kousek kuřete na špejli a typicky anglicky [ohavně] chutnající masový mini-pie) byli vybaveni slušivou taškou (zjevně vydrží více než ta ljubljanská), složkou s reklamou na Severní Irsko (což je vtipné vzhledem k následujícímu bodu), readingy k edukativní části (5 cm tlustý, oboustranně potištěný fascikl papírů, takže netuším, kdy inzerované krásy Irska budeme obdivovat), obligátním tričkem (naštěstí ne zářivě oranžovým), fialovou propiskou s logem a slušivou složkou na dokumenty s poznámkovým blokem a rezivějící nejspíše další propiskou bez loga. Následně jsme pokračovali v baru, kde jsme si krásně popovídali (do TOP3 nejužívanějších frází se zde dostalo „Sorry, I can't hear you, it's too loud here.“)

Poznámka na okraj: Navštívit Temple Bar [v Dublinu]: checked; Dát si Guinessa [v Belfastu]: checked; Postěžovat si na ceny piva [všude]: checked. Zajímavé je, že Belfast je mnohem levnější než Dublin (pinta piva ~ 5,30 EUR vs ~ 3,40 GBP při kurzu cca 25 Kč/EUR a 28 Kč/GBP; podobně i jídlo v obchodech kolem). Zcela chápu, proč je Brno tolik populární město pro Erasmus (0,5 l ~ 1 EUR).

Pro zainteresované: Belfast je poměrně bezpečné město, přinejmenším v jižní části (= univerzitní čtvrť). I když jsme byli upozorněni, že pokud se chceme pouštět do průzkumu okolí na vlastní pěst před oficiální komentovanou prohlídkou, měli bychom cíl naší cesty konzultovat s někým z místních a vyhnout se hovorům o politice a náboženství.

Dublinské reflexe: Racci jsou mimořádně otravná stvoření. Nechápu, jak jsem je před 5-6 lety v Anglii mohl považovat za vtipné tvory a ideální objekty k focení. Jsou hluční a zákeřní – když jsem jednou šel do centra DUB, viděl jsem, jak racek vzlétl, obloukem nadletěl nad chodník, který skropil svým tekutým nákladem, a pak si zase sednul na lampu, pod kterou široko daleko nikdo nebyl. V Belfastu je pár racků taky, ale zatím jsou slyšet jen venku, ne přes okna pokoje. O'Connelly St. připomíná pražský Václavák, Grafton St. brněnskou Českou. Trinity College je nádherná, stejně tak parky – žel ty jsou narvané holubama a rackama. Prakticky v každém obchodě si koupíte kafe nebo vyberete peníze v bankomatu. To druhé mi přijde vtipné – nebylo by jednodušší si do krámu pořídit malou čtečku platebních karet než ATM jak kráva?

Plán na pondělí: Nezapomenout si na pokoji magnetickou kartu/klíč od pokoje a nenosit ji v jedné kapse s ISICem, který ji jaksi demagnetizuje. (Během dvou nocí v hostelu, kde také užívali magnetické karty, jsem si ji nechal vyměnit třikrát, než mi nová recepční řekla, že bych kartu neměl nosit spolu s kreditkama, čipovýma kartama, mobilama, hodinkama a že by vůbec bylo nejlepší ji mít někde úplně mimo. Zlaté klíče.)

Permalink | Leave a comment  »

Klicova zprava: nezabilo me to.

Snidane se skladala ze smazeneho cehosi, co pripominalo mouku a vodnatou bramboru (Wiki tvrdi, ze by to fakt mela byt brambora), slaniny, ktera se svym ceskym ekvivalentem nema nic spolecneho (toto byl kus slaneho masa skoro bez tuku), volskeho oka, fazoli a opeceneho parku, ktery byl tak ohavne prekoreneny, az jsem pojal podezreni, ze to ma maskovat podil masa srovnatelny s podilem Americanu, kteri si rano po 16. prosinci 1773 udelali k snidani caj. (Pro negooglisty: Bostonske piti caje)

Kdyz uz jsem u caje, maji tu moc dobry. Nevim, jestli tady k snidani podavaji neco kvalitniho (vypadalo to jako stejny prach co najdete v saccich i v ceskych obchodech) nebo lowcost (e.g. Tesco caj), ale takovou chut s Liptonem/Ahmadem/Jemcou/whatever nevykouzlite ani s pouzitim woodoo.

A nyni vzhuru do viru velkomesta. Vcera jsem nasel levne knihkupectvi a v 10am mistniho casu tu zacina i trh s knizkami. Mam na to cuch.

P.S.: Jestli se divite, proc bez diakritiky, pak verte, ze kdyz se vam do adapteru vleze nabijecka na mobil, apriori to neznamena, ze tam nacpete i nabijecku na notas. Pouceni pro priste.

Permalink | Leave a comment  »

A podruhé jsem pokoušel svou nechuť k dlouhému cestování.

Obojí proto, abych strávil léto vzděláváním se. A ještě za to platil.

Touto zmínkou, že žiju, jsem v pořádku a let jsem si užil (i když bylo prd vidět; na druhou stranu, ty obláčky byly hezky nadýchané), tedy zahajuji druhé kolo cestopisných zápisků, tentokrát z Irska.

P. S.: Ano, opět jsem se ztratil. A opět to moc nevadilo, Dublin je nádherný.

Permalink | Leave a comment  »

Neumím žít přítomností, jako třeba Šťastná Bára (Š je velké úmyslně). Vždycky jsem někde mezi minulostí a více či méně blízkou budoucností, ale jen málokdy se mysl i tělo nacházejí v jednom bodu časoprostoru.

Má to ovšem i své výhody.

Dnes (čtvrtek) si začínám balit kufr (a měl bych se učit na páteční zkoušky). V pátek nás čeká ověřování znalostí, které jsme čistě teoreticky měli během těch tří týdnů nabýt, farewell ceremony, farewell party, pokus v přiopilém stavu dobalit kufr (byl to záhul za střízliva a bez suvenýrů; fakt nechápu, proč jsem toho koupil tolik) a v sobotu brzy ráno vstát, najít housekeepera, co neumí anglicky (před třemi týdny mě na dotaz, kde je prádelna, poslal do menzy na snídani), odevzdat pokoj a klíč a zkusit stihnout vlak tak, abych dorazil do Brna v rozumnou dobu. Kdybych psal vzpomínkový článek až v Brně, ochudil bych se o možnost odložit klávesnici a jít si ta místa projít ještě jednou, jak jsem to udělal dnes ráno.

O městě jsem ale napsal snad všechno, co jsem napsat chtěl. Vrátím se proto k minulému víkendu a výletu do sklárny Rogaška, Mariboru, Škocjanských jeskyní a městečka Piran.

Steklarna Rogaška je… prostě sklárna. Najděte si na YouTube, jak se foukají sklenice na víno, a budete mít podobný zážitek jako my. Nic jako sklenička na vodu za 20 éček gratis se nekonalo. :)

Zážitek ovšem byl oběd. I při první exkurzi ve firmě jsme stejně jako v pátek jeli do malinké vesničky, abychom si pochutnali na obědě z lokálních surovin, nejlépe i s nálepkou Bio. Takže štopečka domácího biolikéru (třešně, višně, kopřivy a a ještě nějaká bylinka na výběr) jako aperitiv, vývar s domácími nudlemi, krémová polévka z medvědího česneku, výborný chléb (křupavá kůrčička a poctivá střídka), vepřové plátky nadívané sušenou švestkou, knedlíková roláda s bylinkovým tvarohem, zajímavě upravené brambory (řekl bych, že to byly trochu povařené brambory, nastrouhané na hrubo a dopečené do měkka, ale na 100 % to neidentifikuju), zelenina na másle, salát se salátem (ehm), okurkou a klíčky (ne, nepozoruji na sobě příznaky krvácivého průjmu), zasypaný drceným dýňovým semínkem, sklenka místního bílého vína a jako sladká tečka tvarohová pizza (resp. koláč s tenoulinkým těstem a tvarohovou náplní, horký a mastný).

Nechápu, jak Slovinci můžou být tak hubení, protože porce tady všude, zejm. v bistru Šumi kde během týdne obědváme, vydají za 2 menzovní české obědy. (OK, každý druhý se tady hýbe… ale i tak. A už vůbec nechápu, jak mi s takovými porcemi mohou padat kalhoty.)

Když už jsem u jídla, dá se tu [Ljubljana] koupit Jogurt. Ano, s velkým J, protože nemám na mysli tu hnusnou, škrobem zahuštěnou sračku, co má složení přes půl etikety, polovina z toho Ečka, ale poctivý, hustý jogurt, který z kelímku neteče, ale musíte ho na müsli vyšťouchat lžičkou, složený jen z mléka a jogurtových kultur. A za úplně normální peníz.

Maribor je druhé největší město ve Slovinsku, což v místních poměrech znamená, že nejrychlejším dopravním prostředkem jsou vlastní nohy – chůze z jednoho konce na druhý zabere zhruba stejně času, jako než když své kolo odemknete, v cíli zamknete a po cestě se budete proplétat skupinkou 25 jazyky hovořících vysokoškoláků, kteří tak rádi chodí po červených stezkách pro cyklisty. Za zmínku stojí stará vinná réva (jakože fakt stará) a fakt, že Maribor má být v roce 2012 něčím jako evropským městem kultury.

Škocjanské jamy jsou krasové jeskyně. Co se týče krasových útvarů, viděl jsem už lepší, co se týče ooooobrovské jeskyně a 45metrového kaňonu, jsou poměrně unikátní. Zejména přechod mostu nad kaňonem pro mě byl zážitek, protože výšky moc nemusím a hlava se mi motá i u záběrů z mrakodrapů v hollywoodských filmech. A víte co? Mně se to líbilo! Koukat přes zábradlí dolů, poslouchat proudící řeku a uvědomovat si, že když se jedna průrva ucpe dřevem, řeka vystoupá celých těch 45 metrů vysoko a zatopí celou jeskyni… Wow. No a taky tam bylo příjemně chladno, což se o naší další zastávce už říct nedalo.

Tu sobotu ráno bylo v Lublani asi 20 stupňů a mrholilo -> svetr na sebe. V jeskyni mělo být 8-12 stupňů -> bundu s sebou. Piran, nádherné a staré přímořské městečko, hlásila 34 stupňů -> v dlouhých kalhotách, se svetrem přes rameno a bundou v tašce vypadáte jako kokot. Ale byla to krása, cítit vůni moře, procházet se uzounkými nerovnými uličkami mezi středomořskými domky s dřevěnými okenicemi, vydrápat se ke kostelu s oddělenou zvonicí v benátském stylu, shora se kochat pohledem na moře, lodě, plavce a slovinské, chorvatské i italské pobřeží… I <3 Slovenia. (Foodporn vsuvka: pizza a vinný střik v rodinné restauraci. A zmrzlina, která je ve Slovinsku prostě dobrá. Dvakrát.)

Piran v dobách své největší slávy byla solnou velmocí. Mořskou sůl tam kdesi zjevně sklízejí dodnes, protože všude, i na benzinkách, najdete obchůdky či koutky s piranskou solí a tam heslo „Sol je morje, ki ni moglo nazaj na nebo.“ Aneb Sůl je moře, které se nemohlo vrátit na nebe.

A tato věta se mi líbila tak moc, že jsem kvůli ní napsal celý článek.

Adijo, Slovenija, adijo, Ljubljana.

(And hello, Dublin & Belfast, aneb August Story, již brzy na vašich monitorech.)

Permalink | Leave a comment  »

Dnes jsem se naučil, že nejlepší způsob, jak zažít nové město, je jít po čuchu a po sluchu.

Podvečerní procházka městem.

Hudebníci na každém rohu.

Pán s voňavou dýmkou.

Koncert na Kongresnim trgu.

Noční procházka „domů“ s podivným pocitem bezpečí.

Plán byl jednoduchý (jako vždy). Jít se projít podvečerním městem (a prokrastinovat tak před závěrečnými zkouškami). Proplést se uličkami, projet špičkami prstů žlábek s vodou na mých oblíbených „vodních schodech“, projít se na každém mostě.

Pak jsem se začal orientovat po sluchu. Věděl jsem, že po večerech poblíž některých kaváren hrají živé kapely a že v uličkách zcela určitě nějaké hudebníky taky najdu. Našel. A hráli hodně dobře. Jen tak si stát a poslouchat.

Živé však nebyly jen kapely – oba břehy řeky jsou osázeny restauracemi a kavárnami, ve kterých bylo s přibývajícími hodinami stále rušněji. Rád pozoruju lidi, takže jsem si ten ruch náramně užíval, naslouchal různým jazykům, bavil se názvy a čichal – někde voněla pizza, někde káva, někde vodní dýmky.

Ljubljana byla před pár tisíci lety římským městem s názvem Emona. Prohlížel jsem si nějaké info na barevných panelech na Kongresnim trgu, když jsem uslyšel povědomou melodii. Došel jsem k malému altánku, ze kterého se linula reprodukovaná hudba. Ale také tam voněly citronové svíce, které osvětlovaly poutač na jakýsi koncert: v altánu, za pět minut, živě a zdarma. No proč ne. Byly to skladby Burta Bacharacha, amerického skladatele, který má na svědomí i několik známých kousků. Tento koncert zavinil to, že má procházka nebyla krátké propletení se uličkami, ale tříhodinové užívání si večera. A k tomu stál opodál chlapík, který kouřil dýmku nacpanou krásně voňavým tabákem.

Stále jsem fascinován tím, jak bezpečné město Ljubljana je. Hudebníci z jednoho mostu nechali nástroje ležet a šli na pivo – a když se vrátili, našli vše na svém místě. (OK, jít se saxofonem nebo dokonce bicíma po ulici by asi vzbudilo pozornost…). Technik z Bacharachova koncertu si nechal na kamenném zábradlí netbook a odešel kamsi. A nikdo se ho ani nedotkl. Zkuste si v Praze odložit noťas a otočit se…

Fontána před Univerzou v Ljubljani a pes chlemtající z ní vodu.

Lidé bavící se a užívající si večer.

Pařící mladí lidé u Cankrajeva domu.

Úsměv na tváři a hlava plná inspirace.

(Brno by se o žití mohlo mnohé naučit od Ljubljany.)

Permalink | Leave a comment  »

1. Objevíte místa, na která byste se jinak nedostali.
2. Připomenete si scénky z filmů.
3. Obrníte se.
4. Potkáte zajímavé lidi.
5. Vykonáte více tělesné aktivity, než kolik jste si plánovali.

Kousek od kostela byl Cankarjev vrh (po Cankarovi se tu jmenuje i ulice a kulturní dům a jelikož je to místní hvězda jako u nás třeba Čapek, najdete Cankarjevu ulicu skoro v každém městě). Tam jsem dorazil úspěšně. Ale pak se to zvrtlo cestou dolů.

Že něco není v pořádku mi docvaklo, když jsem šel mnohem déle, než jak to podle mapy vypadalo. Vzpomněl jsem si na Oslíkovu hlášku z druhého (snad) Shreka: Tady ten keř ve tvaru Haliny Pawlowské míjíme už potřetí (či jak to bylo). Náhodná zjištění (jako třeba Co tady dělá ta řeka? a Nemělo by tady někde být rozcestí?) mě pak ujistila v tom, že jsem se prachsprostě ztratil uprostřed lesa.

Netuším, jestli jsem zahnul blbě už na Cankarově vrchu nebo jestli osudnou chybou bylo „zkrátit“ si cestu uprostřed lesa. A asi už nebudu mít čas si své toulky zreprodukovat s mapou v ruce. Vtip byl v tom, že místo toho, abych vylezl poblíž Zoo, jsem se ocitl u piknikového plácku Mostec, který je zhruba na druhé straně kopce.

Rozhodně to byl zvláštní pocit. Dokud jsem šel po hlavní cestě a míjel jsem cyklisty, běžce, pejskaře a chodce (sportuje tady snad úplně každý bez ohledu na pohlaví, věk či postavu – jen dnes jsem potkal stařenku s hůlkama na nordic walking, pána se solidní „vanou“ jak v sešlapaných teniskách a obnošeném tričku funí do kopce i slečnu běžkyni, která měla fakt poctivý slovanský zadek; a ani se jim nedivím, ten lesopark je na běhání jak stvořený a kdybych tu byl déle jak tři týdny, přestal bych po čtvrt roce rozhlašovat, jak začnu běhat, a fakt bych běhal. možná.), bylo to celkem OK. Ale pak jít prázdným lesem, nepotkat ni živáčka a opět zakopávat o kořeny stromů… woohoo, bylo to fajn. :) (Popravdě řečeno, utěšoval mě fakt, že Ljubljana je tak malá, že dříve nebo později bych došel do civilizace; stát se to v Kanadě nebo na Sibiři, asi panikařím.)

Když už jsem u toho panikaření, popravdě řečeno, celkem jsem si své toulky užíval (a rozhodně nedošlo k hysterickému pobíhání po lese s křikem Já se ztratil, já se ztratil). Po uvědomění si faktu výše o velikosti města jsem sbalil mapu a prostě se kochal zelení a přítomným hmyzem. OK, u hmyzu se kochání moc nekonalo.

Velmi mě nakonec pobavila slečna cyklistka, kterou jsem potkal, když jsem konečně sešel k silnici vedoucí k Zoo a ke kolejím. Nejdříve na mě spustila slovinsky, tak jsem ji zdvořile nechal domluvit a pak ji upozornil na fakt, že slovinsky dokážu zhruba pozdravit a poděkovat (počítání nepočítám, bo je to češtině velmi podobné). Hodila očima v sloup – jednak proto, že mi svou situaci musela vysvětlit podruhé, jednak proto, že se (taky) ztratila a chtěla po mně radu na cestu. :) Naštěstí jsem zrovna vyšel z místa, kam měla (skoro) namířeno, takže jsme chvíli podebatovali nad mapou, pokecali o tom, odkud jsem a co tu dělám a dostal jsem pozvánku na english conversation, kam měla namířeno (jestli někomu nesedí fakta, já šel vlevo do Rožne doliny, kdybych se vrátil a od Mostce zahnul vpravo, došel bych do Šišky, kam měla namířeno slečna). Jelikož jsem celou tu cestu nehodlal šlapat zpátky jen proto, abych si anglicky pokecal, rozloučili jsme se a šli/jeli každý svou cestou.

Konečně jsem došel do Zoo. Původní plán: během 10 minut dojít z koleje do Zoo, tam hodinku dvě pobýt, za 10 minut se vrátit. Realita: 2 hodiny toulání se v lese. Zoo je tedy odloženo na čtvrtek, kdy máme „study day“ (= projet místa, kde jsme ještě nebyli). Řekl bych, že pohled na orangutany či rudoprdelaté paviány by mohl být při učení lehce motivující. Rozhodl jsem se tedy dojít si ještě nakoupit něco k obědu a večeře na zbytek týdne (jogurty, ovoce… žiju tu podezřele zdravě, tolik zeleniny jak tady jsem nesnědl od začátku roku; ale abych byl upřímný, delší než plánovaný výlet mě jaksi přiměl hodit do košíku i křupky a kokosovočokoládové sušenky), cestou jsem navíc potkal svou francouzskou kamarádku.

V Mercatoru mě potěšilo, že pokladník ve středním věku byl schopný mluvit anglicky (minulý týden ani ťuk a to tam byl mladý kluk, co angličtinu nebo němčinu musel mít ve škole!) a že mi nákup naskládal do tašky. A byl příjemný, žádný otrávený ksicht jaké mají brigádnice v Tescu.

Sečteno, podtrženo: během jediného výletu jsem se krásně prošel, viděl část města, kterou jsem vidět ani neplánoval, nadýchal se čerstvého vzduchu, potkal příjemné lidi a hlavně jsem se naučil nestresovat se a užívat si přítomnost.

(O sklárnách Rogaška a krasových jeskyních se zmíním jindy jen tak mimochodem; a nadpis bych rád věnoval svému kamarádovi A.)

Permalink | Leave a comment  »

FELU je všem mimo centrum a navíc školu končím mimo špičku, takže použitelné autobusy jezdí cca po 10 minutách. A protože je Lublaň maličká, rozhodl jsem se nečekat a projít se městem. (cca 40 minut, když nepočítám nákup a frontu na poště)

Nebyl to jeden z mých převratných nápadů.

Ačkoli kroupy o velikosti golfového míčku naprosto zdevastovaly jednu ze slovinských vinařských oblastí, bouřky a deště se zatím Lublani vyhýbají. Panuje tu vedro (kolem 34 stupňů) a není tu moc stinných míst. Na kolej jsem dorazil tak mokrý, jak kdyby skutečně sprchlo. Nicméně jsem cestou narazil na pár zajímavostí, které zavdaly dnešnímu článku.

1

Strašlivě by mě zajímalo, jak může spousta lublaňských podniků přežít s otevírací dobou od devíti do tří, kdy každý rozumný člověk pracuje. Hospody kolem kolejí v sobotu zavírají v 9 večer a v neděli mají zavřeno. WTF? Mají tu 400 mezinárodních studentů, kteří jsou po hydroxylových skupinách jak diví, po 21. hodině jim v nedalekém Mercatoru alkohol neprodají a oni si zavřou nalévárnu?! To stejné centrum a „bary“ kolem řeky v takovém hezkém prostoru, který teď z hlavy neidentifikuju, ale… jak se asi uživí bar s otevíračkou DO 16 hodin? To tu lidi nepracují nebo jsou bary živy z polední pauzy?

2

Mají tu strašně levné pohledy. Od 0,35 € do cca 0,60/0,90 € (za velký v turistických pastech). V přepočtu asi 10-20 Kč. Za kolik asi koupíte pohled s Karlovým mostem v Praze? 30-40 Kč?

3

Jak asi Slovinci vyslovují Ř? Při přecházení jedné křižovatky jsem míjel „Dvořákova ulica“ – včetně Ř v názvu! Nejprve mě potěšilo, že tu autor jedné z mých oblíbených skladeb (ano, té…) má ulici, ale… umí název té ulice místní vůbec vyslovit?

Příště uvidíte:

- Rogaška a jeskyně
- Studium v zahraničí
- Loučení – ni oko nezůstane suché

Permalink | Leave a comment  »