Notes Jana Kadlece

Souboj titánů: Irsko vs Slovinsko

Tak mi začala škola. Už před týdnem. A já si tak nějak uvědomil, že ani po více jak měsíci a půl po návratu z letních studijních cest nejsem schopný sepsat nějaké shrnutí. Takže abych vám to trochu vynahradil, články budou dva – jeden o letních školách, druhý pak shrne mé léto obecně. (Taky je načase, když už máme ten podzim.)

Rychlá fakta: strávil jsem tři červencové týdny na letní škole ve slovinské Ljubljaně, dva týdny srpnové pak v severoirském Belfastu. Obojí jsem si krásně užil, děkuji za optání.

Take the Best from East & West

Ekonomickou letní školu Take the Best from East & West pořádala Ekonomska fakulteta Univerzy v Ljubljani. Trvala tři týdny (3. – 23. 7. 2011), stála 850 Eur (+ doprava + část nákladů na jídlo /snídaně a obědy v ceně, večeře a svačinky vlastní/ + volitelné výlety) a nejlepším popiskem by bylo asi „univerzita v létě“).

Můžete si vybrat 1–2 kurzy z poměrně široké nabídky, zaměřené převážně na business, management či finance (vím, že vám to všechno přijde na jedno brďo, jenže já studuju teoretickou ekonomii, což je tady trochu mimo). Tyto kurzy probíhají (skoro) každý den ve 2,5hodinových přednáškovo-seminárních blocích. Zpravidla je potřeba vypracovat nějakou seminární (nejlépe týmovou) práci. Na konci se skládá zkouška. Prostě klasická výuka, jen v horku a trochu zintezivněná. (To zhuštění vůbec není na škodu, já osobně se radši věnuji méně věcem v jeden čas, než to mít roztahané v celém semestru; proto se mi třeba líbí /nejen/ severský systém, kdy se semestr dělí na dvě části, v každé máte +- 3 předměty víckrát týdně.)

Spousta vyučujících je ze zahraničí – od Kanady po Čínu. Mít těch kurzů více, je to skvělá studie přístupu k univerzitnímu vzdělávání po celém světě. Co kdo čeká, jaké má nároky… Klepu na dřevo, že vyučující mých dvou kurzů si byli plně vědomi toho, že a) je léto, b) Ljubljana je příliš krásná na to, abychom si ji „užívali“ na zadku ve skriptech a seminárkách, takže jsem moc práce do školy dělat nemusel a naopak si mohl užívat krásy Slovinska, jak jsem popisoval dříve. Někteří kolegové takové štěstí neměli, např. přátelé z Change Managementu, který přednášel jakýsi Ir z Dublinu. Když už z jeho přízvuku pochopili, co mají dělat, váhali nad tím, jak to udělat. :)

(Poznámka: Nikdy se neposmívejte kolegům u irských vyučujících, zejm. když za chvíli jedete do země, kde jsou Irové ve vyšší koncentraci. Setkání s Průměrně Huhlajícím Irem dá zabrat i zběhlému angličtináři. Už se úplně těším do Skotska.)

K samotným kurzům. Měl jsem Socio-Economic Development and Contemporary Slovenia (jo, je to jeden předmět) a International Marketing.

International Marketing byl zajímavý. Přednášel ho Dán žijící v Austrálii, t.č. vracející se do Dánska. Marketingové základy bral dost zběžně a věnoval se spíše mezinárodním aspektům, kulturním rozdílům a podobným drobnostem, na kterých lze velmi snadno vyhořet (a co je horší, jen málokoho by napadlo, že např. evropská auta neměla v USA dlouho úspěch jen proto, že neměla v základní výbavě držák na kelímky). Samotný přednášející mluvil srozumitelně, i když občas působil duchem trochu mimo. Zkouška se zaměřila na hlavní koncepty, primitivní a po pěti minutách nebylo co dělat.

Kurz s „contemporary Slovenia“ [současné Slovinsko] v názvu začínal někde před stovkami milionů let u formování původních světadílů a končil cca v roce 1991 – to je velmi vtipné, zejm. když uvážíme, že do té doby Slovinsko v podstatě nebylo (původní Jugoslávie). Takže kurz o současném Slovinsku skončil někdy u vzniku Slovinska. :) Spolu s kolegy v kurzu jsme tedy čekali něco současnějšího, něco o ekonomice, politice, sociologii, obchodních možnostech. Místo toho se nám dostalo kurzu evropské historie. Na dějepis jsem nikdy moc nebyl (jsem založený spíše do techničtějších a matematičtějích záležitostí), ale přednášející profesor to bral dost zeširoka, probral to, co se dělo ve střední Evropě (tj. i u nás) s občasnou zmínkou typu „no a na cestě do Itálie Napoleon přespal v tomto ljubljanském hostinci; dvakrát.“ Zkouška byla open-book (vytištěné slidy + vlastní poznámky, žádná elektronická zařízení), abcd, true/false, spojování jmen s tím, co dotyční byli zač. Kdo dával pozor a slidy si párkrát prolistoval, musel to dát i s kocovinou.

Jelikož kurzy ve Slovinsku byly úplně mimo mé zaměření na domácí ESF, nepočítal jsem s tím, že mi v Brně předměty uznají – takže je jasné, že jsem do Slovinska nejel úplně kvůli škole (ač mě obě známky A těší a jsem rád, že jsem se dozvěděl něco nového). Hlavním lákadlem Slovinska je to mimo školu, výlety a hlavně město samotné. Pravděpodobně tato summer school nabízí i nějaké náročnější a mnohem přínosnější kurzy, ale i kdyby ne, město a vůbec celé Slovinsko za to stojí určitě. A samozřejmě lidi. Socializační tendence trochu komplikoval fakt, že tam bylo kolem 400 účastníků, takže poznat všechny je fakt nadlidský úkol. Na druhou stranu, když si s někým nesednete, máte tam dalších několik stovek lidí k popovídání si. :)

Borders of Europe: Migration

To že chci jet do Irska (severní, jižní, čert to vem) jsem věděl zhruba pikosekundu poté, co jsem uviděl obrázek univerzity. Jsem lehce anglofilní a na zfilmovaných detektivkách od Agathy Christie (krom skvělého Poirota v podání Davida Sucheta) – a vůbec na anglických detektivkách jako třeba Vraždách v Midsomeru – miluju ty domečky z červených cihel a vůbec celou tu idylku anglického (jo, vím, že Anglie není Británie, díky) venkova. A když univerzita vypadá jak z Harryho Pottera – no tam jsem musel být.

Tato letní škola se od té slovinské lišila jak nejvíc to jen šlo. Ta slovinská je aktivita jedné školy, je vždy na jednom místě, má vesměs stálý program a financují ji studenti sami celkem vysokým školným. Summer school v Belfastu byla součástí širšího rámce Borders of Europe, letní škola se rok co rok stěhuje do jednoho z členských měst Utrechtské sítě a lehce se mění i téma. Také náplň je zcela odlišná, škola se skládá z několika bloků, ve kterých se ústřední téma nahlíží vždy z jiné perspektivy: právo, sociologie, historie apod. Důraz se klade na zapojení účastníků, debaty, komunikaci. Nejedná se o klasické předměty, školu v podstatě není potřeba nijak ukončit, pokud nechcete kredity (jinak napíšete dlouhatánský esej). A počet lidí? Letní škola v Belfastu byla s 50 účastníky jednou z „nejmasovějších“ za posledních 10 let, co se to koná. Kontakt je zde mnohem intimnější, lidi poznáte lépe, což má své plusy i minusy (ovšem nic, co by se nad pintou Guinnessu nevymazalo).

Účastnický poplatek na tuto školu byl 600 Eur. Pokud jste byli nominováni partnerskou školou, zaplatila Utrechtská síť polovinu. A Evropská unie zacvaká část nákladů na cestu (snad). Já jsem navíc dostal i příspěvek od MU, takže mé vlastní náklady na dva týdny v Belfastu se pohybovaly kolem 150 Eur + alkoholové dýchánky (naučil jsem se pít pivo!) + víkend v Dublinu. V ceně je kompletní stravování v pracovní dny a převážná většina jídel i o víkendu + jednodenní výlet do Derry/Londonderry a na Giant's Causeway + autobusová tour po západním Belfastu, kvůli jehož pověsti mou rodinu zamrazilo, když jsem se zmínil, kam to vlastně pojedu + poměrně luxusní ubytování. Tady šlo krásně vidět, že organizace letní školy nebyla příjemným zdrojem příjmů jako v případě Slovinska (toto není stížnost!), ale projektem s hlubším smyslem.

Zajímalo mě hlavě to téma. Migrace. Jednak proto, že mě samotného chytají zaječí choutky (= choutky na migraci, ne choutky na zajíčky, aby si to zase někdo blbě nevykládal), jednak mě to téma zaujalo už v kurzu Ekonomie práce na ESF. A myslel jsem, že pohled z jiných úhlů by mohl být osvěžující.

Byl to nakonec pohled… nový. Nedomyslel jsem drobný detail – že to organizuje právnická fakulta, člověk se zaměřením na lidská práva a že tam většina lidí budou spíše humanitní a společenští vědci* – historici, sociální antropologové a podobná verbež, co se dokázala hodinu hádat o definicích a přístupech a naprosto přehlížet ekonomické přínosy a náklady migrace. :) Na druhé straně, pár témat přimělo k zamyšlení (a to nikoli tomu druhu, kdy je mysl oddělená od těla a toulá se někde v daleké fantazii), např. kdy člověk přestává být migrantem, jestli vůbec.

Samozřejmě, stejně jako ve Slovinsku obrovské kouzlo spočívalo v životě mimo budovy univerzity. Ať už při socializaci v „party rooms“ na kolejích nebo v půvabných irských barech a hospodách s pintama irish ale (můj favorit je Smithwick's) načepovanýma až po okraj. Město samotné, Belfast, trochu postrádá rozkošný klid Ljubljany, ale… jednak je asi dvakrát větší, jednak má jiná lákadla.

Co bylo lepší?

Já nevím. A nemám tuto otázku moc rád. Obě země jsou naprosto odlišné, města jakbysmet, letní školy ještě víc, zcela nesrovnatelné. Každé má své plusy i minusy, něco mi sedlo více, něco méně.

Do obou zemí se chci vrátit. Prochodit Slovinsko a procestovat krásy Irska. Sednout si u řeky v Ljubljaně a poslouchat muzikanty; projít se po dokonalém trávníku v Belfastu.

Rozhodně ale nelituju, že jsem skoro po 22 letech vytáhl paty z Brna. Poznal jsem tolik lidí, naučil se tolik věcí a tolikrát jsem překonal sebe sama, že… že to bylo definitivně moje nejlepší léto za poslední desetiletí.

Mimochodem, Borders of Europe se v roce 2012 stěhují do Brna. ;)

Začalo to deštěm...

Když jsem před nějakými třemi týdny opouštěl Ljubljanu za deště, říkal jsem si, že nebe pláče. Ze stesku.

Při deštivém pochodu do Elms v Belfastu jsem doufal, že nebe nepláče, protože jsem dorazil zrovna já, ale že se mě snaží rychle aklimatizovat na místní počasí.

A když jsem dnes ráno (tak napůl, protože z Belfastu odjíždím v noci) odcházel, vypadalo to úplně stejně jako při příjezdu: nejdřív nic, pak mrholení a nakonec slušný déšť. Normálně bych takové počasí uvítal s vědomím, že za pár minut budu sedě v autobusu do Dublinu, jenže, jak jsem již prozradil v závorce výše, do Dublinu jedu v noci a déšť mě zastihl ve chvíli, kdy jsem hodlal využít poslední volný den k dohnání toho, co jsem pro intellectually challenging and mind-stretching program trestuhodně nestihl vidět.

Svou procházku jsem zahájil hned v Elms. Rozloučil jsem se s Metou ze Slovinska a česko-slovenskou výpravou a zamířil do jedné z malebných uliček jižního Belfastu. Domky z červených cihel, zelené trávníky a vzorně zastřižené živé ploty. Napadl mě tam jeden z možných titulků pro tento článek: Cizinec s deštníkem. Asi si ho schovám pro nějakou povídku inspirovanou irským ostrovem. Je to ale zvláštní – cítím se víc jako cizinec tady než ve Slovinsku, kde občas vládla jazyková bariéra.

Dopřál jsem si krátkou pauzu ve Starbucks, kde jsem za popíjení podezřele dobrého cappuccina napsal draft tohoto článku. Pak jsem narazil na roztomilé maličké knihkupectví, u kterého jsem rád, že jsem ho dva týdny ignoroval, protože by mi jinak devítikilová rezerva u hmotnostního limitu pro odbavené zavazadlo nestačila. Koupil jsem tam „jen“ dosti svéráznou kuchařku a něco-jako-moleskine. Dále cesta vedla k řece, kde jsem se podíval na všechny sochy, které jsem chtěl viděl (Harmony, Thanksgiving a Bigfish, obrázky si račte vygooglit sami; v podstatě to je všechno to, co vám z hledání slova Belfast vyleze po odfiltrování ho(s)telů a násilností v 70. letech), procházka centrem, scone v Maggie May, poslední zastavení v prostorech univerzity (vlastně ne, ještě dvakrát půjdu kolem…) a za chvíli zamířím zabít čas do kina na Harryho Pottera (konečně!).

Po kině pak cesta do Elms pro kufr, stejná štreka zpátky – už naposledy –, až k Europa Buscentre a tam počkat na autobus do Dublinu na letiště.

Snad mi u toho bude pršet…

Loučení s Irskem

Oficiální zakončení dvoutýdenní letní školy na Queen's University of Belfast proběhlo v sídle severněirského parlamentu – Stormontu. [Soukromá poznámka: v Queens mají trávník hezčí.]

Honosné sídlo si žádá i honosné jídlo – takže došlo k mé gastronomické noční můře, což nejsou ani špagety ve společnosti, ani ty svině klouzavé (jo, Pretty Woman), ale plátěné ubrousky a kvadrilion vidliček. Nakonec jsme se s řeckým salátem, steakem na houbách a opečenými bramborami a malinovou pěnou s bílou čokoládou poprali vcelku elegantně. A hlavně jsme se po dvou týdnech slušně najedli. :)

Využívám chvilky, kterou mám před srazem na poslední pivo (a kterou většina lidí, co opouští Elms Village v neřestně brzkých ranních hodinách, využívá k balení), abych sepsal něco málo posledních zážitků.

Je to celkem smutný úkol, neb je mi z toho dnes celý den trochu smutno. Ačkoli Belfast jako celek mi k srdci nepřirostl*, lidi ano. Dokonce tak moc, že jsem se ve čtvrtek nechal ukecat a šel do hospody a na karaoke. (Ne, nezpíval jsem!) Loučení za půl hodiny bude moc moc moc smutné…

* Jo, je to tu anglické, takže některé věci naprosto miluju. Ale týká se to vesměs jen univerzitní čtvrti (která se tak opravdu jmenuje, Queen's Quarter). Ale město jako celek na mě na rozdíl od Ljubljany nepůsobí dojmem, že bych tu chtěl žít delší dobu. Chtělo by to tak vyzobat si to hezké a dobré a vytvořit si idylické městečko jak v The Sims.

A vůbec, o zážitcích nemá smysl psát, prostě jsem si užil skvělý právnický workshop – navzdory mému odporu k právu –, pobavil se se skvělými lidmi, óchal a áchal nad sídlem Stormontu, vedl konverzace o pojmech střední a východní Evropy a melancholických Češích a rozjel to na diskotéce. Nic co by stálo za řeč.

V podstatě teď dávám volnou ruku své grafomanii jako způsob prokrastinace před balením kufru a zvažováním sobotního plánu – jestli spát v hostelu a v neděli brzy ráno vyjet na dublinské letiště; nebo jestli odjedu do Dublinu v noci a zahraju si na Toma Hankse ve filmu Terminál.

Vlastně bych místo tohoto nesmyslného blábolení mohl psát užitečnější články, např. plánované srovnání letní školy v Ljubljaně a Belfastu nebo článek o tom, co jsem se v zahraničí naučil [nejen ve škole], ale… holt potvrdím Janininu domněnku o české melancholii a ctěné čtenářstvo (zdravím) oblažím výplody rozesmutnělé mysli.

To je na pytel, honí se mi hlavou, smutním tady nad odjezdem a přitom se do Brna těším. Na velkou postel (ehm, skoro) a horkou sprchu – neb voda nám tady začala stávkovat. A hlavně na své přátelstvo, které si musím před Regensburgem ten půlrok pořádně užít.

Dobrá stránka věci? Příští rok se Erasmus Intensive Programme Borders of Europe stěhuje do Brna – tak se snad s některými lidmi uvidím tam, umožní-li to načasování pošahaného německého akademického roku.

Časová pásma a hlava děravá

Z posledního bodu bude nejspíše odvozen český čaj o páté – ovšem ruku do ohně za to nedám, čaj/kafe (to ve vyšším množství, kupodivu) se tu pije pořád bez ohledu na hodiny. Nicméně my tu coffee break máme ve čtyři a vzpomínka na vlast mi tu myšlenku stále předhazuje.

Teď už ale k tomu, proč se tu rozepisuju s takovou samozřejmostí. Protože jsem idiot, pochopitelně.

Po dni v Dublinu stráveném odečítáním hodiny mě konečně trklo, že bych si mohl hodinky i telefon přetočit o hodinu zpátky. Český čas jsem si nechal jen na laptopu – víceméně z lenosti. Včera [úterý] ráno mě pak napadla geniální věc: vrátím si čas o hodinu dopředu i v telefonu, který tady nepoužívám, takže až v Praze v neděli odpoledne vystoupím z letadla a zapnu telefon, abych dal rodině vědět, že mají syna skoro doma, budu se už řídit časem domácím a snížím riziko, že zmeškám autobus na Florenc a následně do Brna.

Vskutku geniální sled myšlenek – kdyby mi však zavčas docvaklo, že mám na mobilu nastavený budík.

Takže jsem dnes [středa] vstal v 7.30 středoevropského času, za ťupkání deště se dopotácel do koupelny, vypotácel se z koupelny rozklepaný jak čerstvě vylíhnuté kuře (zima jak prase), oblékl se a v 8.00 SEČ byl připravený vyrazit na snídani, která už měla být v plném proudu.

A pak jsem si nasadil hodinky s britským časem.

Ty ukazovaly teprve 7 hodin ráno. Což krom toho, že jsem se ošidil o hodinu spánku, znamenalo také, že snídaně bude nejdřív za půl hodiny. (Ze strategických důvodů je dobré chodit později, v 7.30 ještě nemívají rozpečené scones nebo máslové croissanty.) Fakt bezva začátek dne.

Nějaké plusy? Ale ano.

1) Jsem na dobré cestě stát se ranním ptáčetem [EN, česky podobný, byť ne tak skvělý článek třeba zde.]
2) Mohu vás během čekání na snídani oblažit dalším čtením.
3) Mezitím přestalo pršet.

Na konci světa

Giant's Causeway [pod linkem jsou obrázky] je zajímavý přírodní… nu, říkejme tomu úkaz. Spousta čedičových sloupků, prý kolem 40 tisíc pěti-osmihranů, poskládaných do sebe jako dlažební kostky. Tento chodník zachází až do moře a ten pocit, stát na jednom z posledních suchých kamenů a pozorovat, jak se o ně tříští mořské vlny… Připadal jsem si nějak takhle. Na konci světa, jen moře a já. A asi kvadrilion dalších turistů.

Ale hezky popořadě. V sobotu dopoledne jsme měli malou tour po Belfastu. Čekal jsem, že nám ukážou všechny ty věci, které jsem chtěl vidět, tj. modrou rybu, drátěnou sochu a přístav. Místo toho perfektně známe historii násilných konfliktů na západě města a příběhy skryté za murals, což jsou malby na štítech domů [nějaké ukázky]. Ne že by to podobně jako umění na Peace Wall, zdi míru, nebylo zajímavé, ale… nu, nikdy jsem pro historii neměl dobré vlohy.

Odpoledne jsem se pak pokusil vyprat prádlo. Ze Slovinska jsem byl poučen, že mít 95 % tmavého oblečení a dvě světlá trička není logisticky dobrý nápad, takže do Irska jsem vyrazil ve tmavém. Potud OK. Co mi však nedocvaklo je, že když máte na polovině oblečení štítek zakazující sušení v sušičce, nelze se v Irsku spoléhat na to, že v tomhle kouzelně napytel počasí prádlo na šňůře uschne za dvě hodiny jako v přehřátých jižních zemích. A to jsem ještě rád, že nejsem v provlhlém hostelu v Dublinu, kde jsem měl všechno vlhké už po příchodu do pokoje – a to jsem ani nemusel zmoknout.

Mimochodem, stále nechápu ty vtipy o mizejících ponožkách, já je mám, ťuk ťuk, všechny, v sudém počtu a spárované.

Dnes [neděle] jsem jeli do Derry/Londonderry [odtud lomítko v původním názvu], což je půvabné malé městečko (+- 110 tisíc obyvatel) s hezkou zdí, roztomilým kostelíkem, miniverzí peace wall a… ach, ano, kouzelně se vlnícím peace bridgem. Je to evropské město kultury 2013, což mj. znamená, že se tu rekonstruuje a staví.

Odpolední program jsem už vyzvonil hned na začátku. Víc se o nááádherných útesech, kopcích, kamenech a moři rozepisovat nebudu, to se prostě musí vidět, zažít, slyšet a cítit na vlastní orgány. Jen je škoda, že jsme na procházku měli necelou hodinku, v okolí by se dal protoulat celičký den a i tak by to bylo málo. A hlavně by se tam krásně psaly povídky…

Zataženo, občas sekaná

Kdykoli potkám někoho nového a z nedostatku jiných témat se v rozhovoru dostaneme k banalitám jako je krize USA, krize Evropy, hladomor v Somálsku či aktuální počasí, všichni bez výjimky jsou téměř šokováni zjištěním, že miluju podzimní sychravění. Mlhy, vítr, chladno, mrholení a pokud mám u sebe deštník a nepromokavou bundu, pak i silné deště. Vždycky jsem se v této otázce cítil poněkud anglicky a má představa důchodového věku se rýsovala v kamenném sídle někde ve Skotsku nebo anglických vřesovištích, s knihou u krbu, ohařem u nohou a slejvákem za oknem.

To jsem ale nevěděl nic o Irsku.

Když jsem se balil, říkal jsem si: je léto, i tam by mělo být teplo, takže jsem zabalil spoustu krátkorukávových triček a polokošil a jen dva svetry (a taky šálu, on člověk nikdy neví).

Všechno tu je, stručně řečeno, naprd.

Profese televizní rosničky v Irsku totiž musí být nehorázně snadná práce.

Očekáváme slunečno, místy zataženo, občas může lehce sprchnout, ve vzácných případech však očekávejte i kroupy, sníh či konec světa. Teploty se budou pohybovat mezi minus dvaceti a plus třiceti stupni. (Dodávám, že stupni celsia, to je asi jediná jednotka, kterou tu používají normálně.)

Průměrná teplota za ten týden, co tu jsem, je asi 17 stupňů. A naprosto v pohodě tady chodím v krátkém rukávu. Ono jednak se na to rychle zvykne, jednak se člověk chůzí zahřeje a jednak hrozí, že sotva si oblečete bundu, mraky se rozutečou do Skotska a bude tu vedro k padnutí. Už jsem se tu i opaloval – a za deset minut v obědové pauze jsem zhnědl víc než za tři týdny ve Slovinsku.

Není výjimkou, že se probudíte do černého dne (ne, nezapomněl jsem roztáhnout závěsy, děkuji za optání), během ranní sprchy sprchne i venku, na snídani jdete za sucha, snídáte za neutrálního počasí, ze snídaně provlhnete skrz lehké mrholení a když dorazíte do prostor univerzity, litujete, že se musíte zaobírat statusem migrantů, protože venku nádherně svítí sluníčko a dokonale upravený, zářivě zelený anglický/irský trávník přímo svádí k válení se. A to jsem popsal jen dvě hodiny na začátku dne.

Irové jsou zjevně značně otrlí – chodí tu v lehkém tričku nebo trendy bundičkách a to skoro furt. Včera večer jsme se v malé skupince zastavili na čaj v jedné kavárnorestauraci a kvůli nedostatku míst uvnitř jsme si sedli na zahrádku. V bundě zapnuté ke krku jsme se klepali jak ratlíci a zahřívali se čajem, zatímco před námi vesele klábosily polonahé slečny a mladík v tričku a kraťasích. Ech, to je moc.

Dobrou, ehm, chuť

Co se týče jídla… nu, jsme v Británii a to by jako vysvětlení mohlo stačit.

Zjednodušeně řečeno, místní obyvatelstvo se nacpe u snídaně (my máme na výběr cereálie – cornflakes a müsli, ale pod mysli si nepředstavujte to naše křupavé, tady je to prostě oslazené zrní –, meloun s jogurtem, Full Irish/English Breakfast – slanina, párky, míchaná vejce, volská oka, fazole, pečená rajčata či žampiony, toasty a bramborové toasty –, ovesnou kaši a pak scones či croissanty), oběd přetrpí u sendviče (toastový chleba, wrap, bagetky a naposled bagely [kulatá houska s dírou uprostřed], všechno se stejnými plňkami), brambůrků a ovoce/čokolády a nakonec k večeři se nacpou něčím teplým a pořádným. I když… nu, holt to není italská kuchyně.

Zajímavé je, že jídlo tu je nutričně dost nevyvážené. Cpeme se samými sacharidy, chleby, přílohami atd., ale zelenina a ovoce v jídleníčku dost chybí. Případně tu k nim mají dost svérázný přístup (např. salát se syrovými žampiony a cuketami; není nad tepelnou úpravu).

Nicméně, hladem netrpím, ačkoli s láskou vzpomínám na Slovinsko či babiččino vaření.

Tahle země není pro velký

Další zneužitý titulek (ne, knihu jsem nečetl, film neviděl, ano, poslední slovo jsem zaměnil).

Jen ve stručnosti (jdu pozdě na Tour po Belfastu): postel ještě menší než v Ljubljaně, v místním kině jsem se vrátil do polohy nenarozeného plodu a sprchový kout rozhodně není kompatibilní s pojmem „sex ve sprše“.

A teď šupky hupky do autobusu. Ah, no vidíte: i tam není místo na nohy.

V říši divů a za Treehousem

Lidé jsou tu navíc tak trochu spořádanější. V Dublinu se na semaforech na červenou/zelenou moc nehraje – na červenou jsem tam silnici přešel víckrát než za  celý svůj život a to jsem tam strávil jen den a půl; smetí se bezostyšně hází na zem a o zasr… posr… zákeřných raccích jsem se už zmiňoval. V Belfastu je hezky, čisto a lidé tu nejsou barvoslepí.

Žel, krásy Belfastu jsem, jak píši výše, zatím objevovat nemohl, protože po celém dni ve škole jsem natolik vyčerp… ehm, intellectually challenged, že na procházky není chuť. Ještěže benzinka s 24/7 Sparem je za rohem a slušná hospoda jen pár minut cesty. Zkusím to zítra ráno před školou; obávám se ale, že před devátou ráno bude město poněkud mrtvé.

Nyní k často kladeným dotazům: angličtině se tu dá rozumět. Zejména když si chcete něco koupit a držíte v ruce peníze. Ovšem i na akademické půdě to je dobré, mj. i proto, že většina vyučujících je z různých koutů světa.7

Jídlo je… anglické. Full Irish/English breakfast se koná i zde (pro slabé žaludky tu jsou i cereálie a delikátní scones), k večeři jsme zatím neměli masové koláče jak ze Sweeney Todda a obědy… well, ty jsou asi nejangličtější. Včera sendviče s různými plňkami (kuře, tuňák, zelenina, šunka/sýr, nějaké pomazánky a něco, co všichni, co si to vzali, nakousli a odložili), dnes tortilly se stejnými plňkami, k tomu chipsy (mé oblíbené octové a pak sýr/cibule), bublinkové nápoje, džus, voda, čokoládové tyčinky či kousek divného ovoce (zelené banány konzistencí i chutí připomínající kus dřeva). Mezi přednáškami a workshopy jsou pravidelné coffee breaks, což je kódové označení hromadného nájezdu na jednu z místních kaváren (Krem v budově univerzity, Hope v budově knihovny, Starbucks/Clements [stejný princip, jen to druhé je anglické a levnější]) a následného postávání s papírovými kelímky.

Miluju irské peníze. Mají tu vlastní bankovky, které jsou hezčí než ty britské. A mince… Na UK mě fascinuje jejich pohrdání logikou a metrickým systémem. Stopy a míle vem čert, divné vztahy mezi librami a pencemi se tu už nevedou (libra platila za 20 šilinků, šilink za 12 pencí), ale hezké mince bez logického vztahu tu mají pořád. Dvoupence je větší než desetipence, která je stále větší než malá sedmihranná dvacetipence; jednopence větší než pětipence a tak dále. Kdybych se měl vrátit k Harrymu Potterovi na začátku, naprosto chápu pravidelné Hagridovy hlášky, že „vůbec nerozumí mudlovským penězům“.

Vzdělávání. Je nás tu padesát, takže tu vládne mnohem přátelštější atmosféra než ve Slovinsku. Je to ale dáno i tématem a pojetím – nemáme tu klasickou školu, spíše diskusní přednášky a aktivní workshopy, takže jsme nuceni bavit se spolu (+ všichni bydlíme pohromadě) a vztahy se navazují mnohem lépe. Už si pamatuju i většinu jmen (a to i těch dívčích, modří už vědí).

Počasí tu je naprosto úchvatné. Je tu taková zima nezima, na tričko a svetr/bundu moc teplo, na tričko samotné moc zima. Ráno to vypadá, že bude krásně, takže vyrazím v lehkých botách a nevezmu si vlastní deštník – a stejně jsem jeden (s logem univerzity a Utrechtské sítě) vyfasoval ráno na fakultě, protože prý mělo pršet. A opravdu pršelo. Poprvé jsem byl rád, že jsme ve škole od rána do večera, i místní, co si už zvykli, vypadali dost nasraně. Pak nám škola skončila a venku bylo příjemně, svěží vzduch, teplota tak akorát. Sluníčko vysvitlo přesně na cestu na večeři a teď – teď je tu zamračeno, černo a já přemýšlím, jestli si zaskočit na benzinku za rohem pro něco k pití nebo ne.

A abych vysvětlil ten Treehouse v nadpisu… je to místní… hmm… nu, v patře je jídelna, kde snídáme a večeříme, kulečník a nějaký obchůdek, dole pak prádelna a snad i nějaké study rooms. Nazvěme tedy Treehouse takovým studentským centrem. je hezky barevný, příjemně zařízený a moc dobře se tu klábosí a socializuje. Zejména, když je večeře o půl hodiny později než je očekáváno, což nabízí nová témata k hovoru.

A teď… teď jdu provozovat intellectually challenging pročítání materálů na zítra a potom/předtím/během toho pokecat s Belgičanama (včerejší témata: alkohol, náboženství a dánská schopnost dát 14 drinků za večer a neskončit na záchytce).

Welcome to Ulster

Počasí nás (= česko-slovinsko-italsko-dánskou skupinu) uvítalo vskutku irsky: začalo to lehkým mrholením „to-nic-není“ a v půlce cesty pokračovalo slejváčkem „jít-pěšky-byl-sakra-blbý-nápad“. Bohatě vynahrazeno to však bylo ubytováním, které na nás čekalo.

Žil jsem totiž v domnění, že podobně jako ve Slovinsku budeme ubytováni po dvou. Kdepak. Jsme v nádherné studentské vesničce s luxusním zázemím a každý máme pro sebe pokoj s vlastní koupelnou. Neuvěřitelný luxus. Jestli někdo z Queens (Queen's University Belfast) přijede na exchange do Brna na Vinařky, čeká ho solidní šok. Nemám nic proti spolubydlení, ve Slovinsku jsem sdílel pokoj s jedním a „byt“ se dvěma dalšími, v Dublinu v hostelu jsem byl v osmilůžkáči a neměl jsem se soužitím problém, ale ten luxus a klid vlastního pokoje má něco do sebe.

Další rozdíl oproti ljubljanské letní škole je v počtu účastníků. Je jich tu totiž asi osmkrát méně, takže se snad lépe poznáme (s jednou slečnou jsme potěšeně zjistili, že já si pamatuju její jméno a ona co studuju; na druhou stranu, nejužívanější frází není „Where are you from?“, jak by se dalo tak nějak intuitivně čekat, ale „Sorry I'm asking again, but what was your name?“).

Seznamování jsme úspěšně začali na uvítací recepci, kde jsme po drobném zobání (smažené zeleninové závitky, smažené cosi-jako-rybičky, smažená treska, párečky, kousek kuřete na špejli a typicky anglicky [ohavně] chutnající masový mini-pie) byli vybaveni slušivou taškou (zjevně vydrží více než ta ljubljanská), složkou s reklamou na Severní Irsko (což je vtipné vzhledem k následujícímu bodu), readingy k edukativní části (5 cm tlustý, oboustranně potištěný fascikl papírů, takže netuším, kdy inzerované krásy Irska budeme obdivovat), obligátním tričkem (naštěstí ne zářivě oranžovým), fialovou propiskou s logem a slušivou složkou na dokumenty s poznámkovým blokem a rezivějící nejspíše další propiskou bez loga. Následně jsme pokračovali v baru, kde jsme si krásně popovídali (do TOP3 nejužívanějších frází se zde dostalo „Sorry, I can't hear you, it's too loud here.“)

Poznámka na okraj: Navštívit Temple Bar [v Dublinu]: checked; Dát si Guinessa [v Belfastu]: checked; Postěžovat si na ceny piva [všude]: checked. Zajímavé je, že Belfast je mnohem levnější než Dublin (pinta piva ~ 5,30 EUR vs ~ 3,40 GBP při kurzu cca 25 Kč/EUR a 28 Kč/GBP; podobně i jídlo v obchodech kolem). Zcela chápu, proč je Brno tolik populární město pro Erasmus (0,5 l ~ 1 EUR).

Pro zainteresované: Belfast je poměrně bezpečné město, přinejmenším v jižní části (= univerzitní čtvrť). I když jsme byli upozorněni, že pokud se chceme pouštět do průzkumu okolí na vlastní pěst před oficiální komentovanou prohlídkou, měli bychom cíl naší cesty konzultovat s někým z místních a vyhnout se hovorům o politice a náboženství.

Dublinské reflexe: Racci jsou mimořádně otravná stvoření. Nechápu, jak jsem je před 5-6 lety v Anglii mohl považovat za vtipné tvory a ideální objekty k focení. Jsou hluční a zákeřní – když jsem jednou šel do centra DUB, viděl jsem, jak racek vzlétl, obloukem nadletěl nad chodník, který skropil svým tekutým nákladem, a pak si zase sednul na lampu, pod kterou široko daleko nikdo nebyl. V Belfastu je pár racků taky, ale zatím jsou slyšet jen venku, ne přes okna pokoje. O'Connelly St. připomíná pražský Václavák, Grafton St. brněnskou Českou. Trinity College je nádherná, stejně tak parky – žel ty jsou narvané holubama a rackama. Prakticky v každém obchodě si koupíte kafe nebo vyberete peníze v bankomatu. To druhé mi přijde vtipné – nebylo by jednodušší si do krámu pořídit malou čtečku platebních karet než ATM jak kráva?

Plán na pondělí: Nezapomenout si na pokoji magnetickou kartu/klíč od pokoje a nenosit ji v jedné kapse s ISICem, který ji jaksi demagnetizuje. (Během dvou nocí v hostelu, kde také užívali magnetické karty, jsem si ji nechal vyměnit třikrát, než mi nová recepční řekla, že bych kartu neměl nosit spolu s kreditkama, čipovýma kartama, mobilama, hodinkama a že by vůbec bylo nejlepší ji mít někde úplně mimo. Zlaté klíče.)

Snidane je zaklad

Klicova zprava: nezabilo me to.

Snidane se skladala ze smazeneho cehosi, co pripominalo mouku a vodnatou bramboru (Wiki tvrdi, ze by to fakt mela byt brambora), slaniny, ktera se svym ceskym ekvivalentem nema nic spolecneho (toto byl kus slaneho masa skoro bez tuku), volskeho oka, fazoli a opeceneho parku, ktery byl tak ohavne prekoreneny, az jsem pojal podezreni, ze to ma maskovat podil masa srovnatelny s podilem Americanu, kteri si rano po 16. prosinci 1773 udelali k snidani caj. (Pro negooglisty: Bostonske piti caje)

Kdyz uz jsem u caje, maji tu moc dobry. Nevim, jestli tady k snidani podavaji neco kvalitniho (vypadalo to jako stejny prach co najdete v saccich i v ceskych obchodech) nebo lowcost (e.g. Tesco caj), ale takovou chut s Liptonem/Ahmadem/Jemcou/whatever nevykouzlite ani s pouzitim woodoo.

A nyni vzhuru do viru velkomesta. Vcera jsem nasel levne knihkupectvi a v 10am mistniho casu tu zacina i trh s knizkami. Mam na to cuch.

P.S.: Jestli se divite, proc bez diakritiky, pak verte, ze kdyz se vam do adapteru vleze nabijecka na mobil, apriori to neznamena, ze tam nacpete i nabijecku na notas. Pouceni pro priste.

S hlavou v oblacích

A podruhé jsem pokoušel svou nechuť k dlouhému cestování.

Obojí proto, abych strávil léto vzděláváním se. A ještě za to platil.

Touto zmínkou, že žiju, jsem v pořádku a let jsem si užil (i když bylo prd vidět; na druhou stranu, ty obláčky byly hezky nadýchané), tedy zahajuji druhé kolo cestopisných zápisků, tentokrát z Irska.

P. S.: Ano, opět jsem se ztratil. A opět to moc nevadilo, Dublin je nádherný.