Notes Jana Kadlece

Souboj titánů: Irsko vs Slovinsko

Tak mi začala škola. Už před týdnem. A já si tak nějak uvědomil, že ani po více jak měsíci a půl po návratu z letních studijních cest nejsem schopný sepsat nějaké shrnutí. Takže abych vám to trochu vynahradil, články budou dva – jeden o letních školách, druhý pak shrne mé léto obecně. (Taky je načase, když už máme ten podzim.)

Rychlá fakta: strávil jsem tři červencové týdny na letní škole ve slovinské Ljubljaně, dva týdny srpnové pak v severoirském Belfastu. Obojí jsem si krásně užil, děkuji za optání.

Take the Best from East & West

Ekonomickou letní školu Take the Best from East & West pořádala Ekonomska fakulteta Univerzy v Ljubljani. Trvala tři týdny (3. – 23. 7. 2011), stála 850 Eur (+ doprava + část nákladů na jídlo /snídaně a obědy v ceně, večeře a svačinky vlastní/ + volitelné výlety) a nejlepším popiskem by bylo asi „univerzita v létě“).

Můžete si vybrat 1–2 kurzy z poměrně široké nabídky, zaměřené převážně na business, management či finance (vím, že vám to všechno přijde na jedno brďo, jenže já studuju teoretickou ekonomii, což je tady trochu mimo). Tyto kurzy probíhají (skoro) každý den ve 2,5hodinových přednáškovo-seminárních blocích. Zpravidla je potřeba vypracovat nějakou seminární (nejlépe týmovou) práci. Na konci se skládá zkouška. Prostě klasická výuka, jen v horku a trochu zintezivněná. (To zhuštění vůbec není na škodu, já osobně se radši věnuji méně věcem v jeden čas, než to mít roztahané v celém semestru; proto se mi třeba líbí /nejen/ severský systém, kdy se semestr dělí na dvě části, v každé máte +- 3 předměty víckrát týdně.)

Spousta vyučujících je ze zahraničí – od Kanady po Čínu. Mít těch kurzů více, je to skvělá studie přístupu k univerzitnímu vzdělávání po celém světě. Co kdo čeká, jaké má nároky… Klepu na dřevo, že vyučující mých dvou kurzů si byli plně vědomi toho, že a) je léto, b) Ljubljana je příliš krásná na to, abychom si ji „užívali“ na zadku ve skriptech a seminárkách, takže jsem moc práce do školy dělat nemusel a naopak si mohl užívat krásy Slovinska, jak jsem popisoval dříve. Někteří kolegové takové štěstí neměli, např. přátelé z Change Managementu, který přednášel jakýsi Ir z Dublinu. Když už z jeho přízvuku pochopili, co mají dělat, váhali nad tím, jak to udělat. :)

(Poznámka: Nikdy se neposmívejte kolegům u irských vyučujících, zejm. když za chvíli jedete do země, kde jsou Irové ve vyšší koncentraci. Setkání s Průměrně Huhlajícím Irem dá zabrat i zběhlému angličtináři. Už se úplně těším do Skotska.)

K samotným kurzům. Měl jsem Socio-Economic Development and Contemporary Slovenia (jo, je to jeden předmět) a International Marketing.

International Marketing byl zajímavý. Přednášel ho Dán žijící v Austrálii, t.č. vracející se do Dánska. Marketingové základy bral dost zběžně a věnoval se spíše mezinárodním aspektům, kulturním rozdílům a podobným drobnostem, na kterých lze velmi snadno vyhořet (a co je horší, jen málokoho by napadlo, že např. evropská auta neměla v USA dlouho úspěch jen proto, že neměla v základní výbavě držák na kelímky). Samotný přednášející mluvil srozumitelně, i když občas působil duchem trochu mimo. Zkouška se zaměřila na hlavní koncepty, primitivní a po pěti minutách nebylo co dělat.

Kurz s „contemporary Slovenia“ [současné Slovinsko] v názvu začínal někde před stovkami milionů let u formování původních světadílů a končil cca v roce 1991 – to je velmi vtipné, zejm. když uvážíme, že do té doby Slovinsko v podstatě nebylo (původní Jugoslávie). Takže kurz o současném Slovinsku skončil někdy u vzniku Slovinska. :) Spolu s kolegy v kurzu jsme tedy čekali něco současnějšího, něco o ekonomice, politice, sociologii, obchodních možnostech. Místo toho se nám dostalo kurzu evropské historie. Na dějepis jsem nikdy moc nebyl (jsem založený spíše do techničtějších a matematičtějích záležitostí), ale přednášející profesor to bral dost zeširoka, probral to, co se dělo ve střední Evropě (tj. i u nás) s občasnou zmínkou typu „no a na cestě do Itálie Napoleon přespal v tomto ljubljanském hostinci; dvakrát.“ Zkouška byla open-book (vytištěné slidy + vlastní poznámky, žádná elektronická zařízení), abcd, true/false, spojování jmen s tím, co dotyční byli zač. Kdo dával pozor a slidy si párkrát prolistoval, musel to dát i s kocovinou.

Jelikož kurzy ve Slovinsku byly úplně mimo mé zaměření na domácí ESF, nepočítal jsem s tím, že mi v Brně předměty uznají – takže je jasné, že jsem do Slovinska nejel úplně kvůli škole (ač mě obě známky A těší a jsem rád, že jsem se dozvěděl něco nového). Hlavním lákadlem Slovinska je to mimo školu, výlety a hlavně město samotné. Pravděpodobně tato summer school nabízí i nějaké náročnější a mnohem přínosnější kurzy, ale i kdyby ne, město a vůbec celé Slovinsko za to stojí určitě. A samozřejmě lidi. Socializační tendence trochu komplikoval fakt, že tam bylo kolem 400 účastníků, takže poznat všechny je fakt nadlidský úkol. Na druhou stranu, když si s někým nesednete, máte tam dalších několik stovek lidí k popovídání si. :)

Borders of Europe: Migration

To že chci jet do Irska (severní, jižní, čert to vem) jsem věděl zhruba pikosekundu poté, co jsem uviděl obrázek univerzity. Jsem lehce anglofilní a na zfilmovaných detektivkách od Agathy Christie (krom skvělého Poirota v podání Davida Sucheta) – a vůbec na anglických detektivkách jako třeba Vraždách v Midsomeru – miluju ty domečky z červených cihel a vůbec celou tu idylku anglického (jo, vím, že Anglie není Británie, díky) venkova. A když univerzita vypadá jak z Harryho Pottera – no tam jsem musel být.

Tato letní škola se od té slovinské lišila jak nejvíc to jen šlo. Ta slovinská je aktivita jedné školy, je vždy na jednom místě, má vesměs stálý program a financují ji studenti sami celkem vysokým školným. Summer school v Belfastu byla součástí širšího rámce Borders of Europe, letní škola se rok co rok stěhuje do jednoho z členských měst Utrechtské sítě a lehce se mění i téma. Také náplň je zcela odlišná, škola se skládá z několika bloků, ve kterých se ústřední téma nahlíží vždy z jiné perspektivy: právo, sociologie, historie apod. Důraz se klade na zapojení účastníků, debaty, komunikaci. Nejedná se o klasické předměty, školu v podstatě není potřeba nijak ukončit, pokud nechcete kredity (jinak napíšete dlouhatánský esej). A počet lidí? Letní škola v Belfastu byla s 50 účastníky jednou z „nejmasovějších“ za posledních 10 let, co se to koná. Kontakt je zde mnohem intimnější, lidi poznáte lépe, což má své plusy i minusy (ovšem nic, co by se nad pintou Guinnessu nevymazalo).

Účastnický poplatek na tuto školu byl 600 Eur. Pokud jste byli nominováni partnerskou školou, zaplatila Utrechtská síť polovinu. A Evropská unie zacvaká část nákladů na cestu (snad). Já jsem navíc dostal i příspěvek od MU, takže mé vlastní náklady na dva týdny v Belfastu se pohybovaly kolem 150 Eur + alkoholové dýchánky (naučil jsem se pít pivo!) + víkend v Dublinu. V ceně je kompletní stravování v pracovní dny a převážná většina jídel i o víkendu + jednodenní výlet do Derry/Londonderry a na Giant's Causeway + autobusová tour po západním Belfastu, kvůli jehož pověsti mou rodinu zamrazilo, když jsem se zmínil, kam to vlastně pojedu + poměrně luxusní ubytování. Tady šlo krásně vidět, že organizace letní školy nebyla příjemným zdrojem příjmů jako v případě Slovinska (toto není stížnost!), ale projektem s hlubším smyslem.

Zajímalo mě hlavě to téma. Migrace. Jednak proto, že mě samotného chytají zaječí choutky (= choutky na migraci, ne choutky na zajíčky, aby si to zase někdo blbě nevykládal), jednak mě to téma zaujalo už v kurzu Ekonomie práce na ESF. A myslel jsem, že pohled z jiných úhlů by mohl být osvěžující.

Byl to nakonec pohled… nový. Nedomyslel jsem drobný detail – že to organizuje právnická fakulta, člověk se zaměřením na lidská práva a že tam většina lidí budou spíše humanitní a společenští vědci* – historici, sociální antropologové a podobná verbež, co se dokázala hodinu hádat o definicích a přístupech a naprosto přehlížet ekonomické přínosy a náklady migrace. :) Na druhé straně, pár témat přimělo k zamyšlení (a to nikoli tomu druhu, kdy je mysl oddělená od těla a toulá se někde v daleké fantazii), např. kdy člověk přestává být migrantem, jestli vůbec.

Samozřejmě, stejně jako ve Slovinsku obrovské kouzlo spočívalo v životě mimo budovy univerzity. Ať už při socializaci v „party rooms“ na kolejích nebo v půvabných irských barech a hospodách s pintama irish ale (můj favorit je Smithwick's) načepovanýma až po okraj. Město samotné, Belfast, trochu postrádá rozkošný klid Ljubljany, ale… jednak je asi dvakrát větší, jednak má jiná lákadla.

Co bylo lepší?

Já nevím. A nemám tuto otázku moc rád. Obě země jsou naprosto odlišné, města jakbysmet, letní školy ještě víc, zcela nesrovnatelné. Každé má své plusy i minusy, něco mi sedlo více, něco méně.

Do obou zemí se chci vrátit. Prochodit Slovinsko a procestovat krásy Irska. Sednout si u řeky v Ljubljaně a poslouchat muzikanty; projít se po dokonalém trávníku v Belfastu.

Rozhodně ale nelituju, že jsem skoro po 22 letech vytáhl paty z Brna. Poznal jsem tolik lidí, naučil se tolik věcí a tolikrát jsem překonal sebe sama, že… že to bylo definitivně moje nejlepší léto za poslední desetiletí.

Mimochodem, Borders of Europe se v roce 2012 stěhují do Brna. ;)

Předčasné vzpomínky

Neumím žít přítomností, jako třeba Šťastná Bára (Š je velké úmyslně). Vždycky jsem někde mezi minulostí a více či méně blízkou budoucností, ale jen málokdy se mysl i tělo nacházejí v jednom bodu časoprostoru.

Má to ovšem i své výhody.

Dnes (čtvrtek) si začínám balit kufr (a měl bych se učit na páteční zkoušky). V pátek nás čeká ověřování znalostí, které jsme čistě teoreticky měli během těch tří týdnů nabýt, farewell ceremony, farewell party, pokus v přiopilém stavu dobalit kufr (byl to záhul za střízliva a bez suvenýrů; fakt nechápu, proč jsem toho koupil tolik) a v sobotu brzy ráno vstát, najít housekeepera, co neumí anglicky (před třemi týdny mě na dotaz, kde je prádelna, poslal do menzy na snídani), odevzdat pokoj a klíč a zkusit stihnout vlak tak, abych dorazil do Brna v rozumnou dobu. Kdybych psal vzpomínkový článek až v Brně, ochudil bych se o možnost odložit klávesnici a jít si ta místa projít ještě jednou, jak jsem to udělal dnes ráno.

O městě jsem ale napsal snad všechno, co jsem napsat chtěl. Vrátím se proto k minulému víkendu a výletu do sklárny Rogaška, Mariboru, Škocjanských jeskyní a městečka Piran.

Steklarna Rogaška je… prostě sklárna. Najděte si na YouTube, jak se foukají sklenice na víno, a budete mít podobný zážitek jako my. Nic jako sklenička na vodu za 20 éček gratis se nekonalo. :)

Zážitek ovšem byl oběd. I při první exkurzi ve firmě jsme stejně jako v pátek jeli do malinké vesničky, abychom si pochutnali na obědě z lokálních surovin, nejlépe i s nálepkou Bio. Takže štopečka domácího biolikéru (třešně, višně, kopřivy a a ještě nějaká bylinka na výběr) jako aperitiv, vývar s domácími nudlemi, krémová polévka z medvědího česneku, výborný chléb (křupavá kůrčička a poctivá střídka), vepřové plátky nadívané sušenou švestkou, knedlíková roláda s bylinkovým tvarohem, zajímavě upravené brambory (řekl bych, že to byly trochu povařené brambory, nastrouhané na hrubo a dopečené do měkka, ale na 100 % to neidentifikuju), zelenina na másle, salát se salátem (ehm), okurkou a klíčky (ne, nepozoruji na sobě příznaky krvácivého průjmu), zasypaný drceným dýňovým semínkem, sklenka místního bílého vína a jako sladká tečka tvarohová pizza (resp. koláč s tenoulinkým těstem a tvarohovou náplní, horký a mastný).

Nechápu, jak Slovinci můžou být tak hubení, protože porce tady všude, zejm. v bistru Šumi kde během týdne obědváme, vydají za 2 menzovní české obědy. (OK, každý druhý se tady hýbe… ale i tak. A už vůbec nechápu, jak mi s takovými porcemi mohou padat kalhoty.)

Když už jsem u jídla, dá se tu [Ljubljana] koupit Jogurt. Ano, s velkým J, protože nemám na mysli tu hnusnou, škrobem zahuštěnou sračku, co má složení přes půl etikety, polovina z toho Ečka, ale poctivý, hustý jogurt, který z kelímku neteče, ale musíte ho na müsli vyšťouchat lžičkou, složený jen z mléka a jogurtových kultur. A za úplně normální peníz.

Maribor je druhé největší město ve Slovinsku, což v místních poměrech znamená, že nejrychlejším dopravním prostředkem jsou vlastní nohy – chůze z jednoho konce na druhý zabere zhruba stejně času, jako než když své kolo odemknete, v cíli zamknete a po cestě se budete proplétat skupinkou 25 jazyky hovořících vysokoškoláků, kteří tak rádi chodí po červených stezkách pro cyklisty. Za zmínku stojí stará vinná réva (jakože fakt stará) a fakt, že Maribor má být v roce 2012 něčím jako evropským městem kultury.

Škocjanské jamy jsou krasové jeskyně. Co se týče krasových útvarů, viděl jsem už lepší, co se týče ooooobrovské jeskyně a 45metrového kaňonu, jsou poměrně unikátní. Zejména přechod mostu nad kaňonem pro mě byl zážitek, protože výšky moc nemusím a hlava se mi motá i u záběrů z mrakodrapů v hollywoodských filmech. A víte co? Mně se to líbilo! Koukat přes zábradlí dolů, poslouchat proudící řeku a uvědomovat si, že když se jedna průrva ucpe dřevem, řeka vystoupá celých těch 45 metrů vysoko a zatopí celou jeskyni… Wow. No a taky tam bylo příjemně chladno, což se o naší další zastávce už říct nedalo.

Tu sobotu ráno bylo v Lublani asi 20 stupňů a mrholilo -> svetr na sebe. V jeskyni mělo být 8-12 stupňů -> bundu s sebou. Piran, nádherné a staré přímořské městečko, hlásila 34 stupňů -> v dlouhých kalhotách, se svetrem přes rameno a bundou v tašce vypadáte jako kokot. Ale byla to krása, cítit vůni moře, procházet se uzounkými nerovnými uličkami mezi středomořskými domky s dřevěnými okenicemi, vydrápat se ke kostelu s oddělenou zvonicí v benátském stylu, shora se kochat pohledem na moře, lodě, plavce a slovinské, chorvatské i italské pobřeží… I <3 Slovenia. (Foodporn vsuvka: pizza a vinný střik v rodinné restauraci. A zmrzlina, která je ve Slovinsku prostě dobrá. Dvakrát.)

Piran v dobách své největší slávy byla solnou velmocí. Mořskou sůl tam kdesi zjevně sklízejí dodnes, protože všude, i na benzinkách, najdete obchůdky či koutky s piranskou solí a tam heslo „Sol je morje, ki ni moglo nazaj na nebo.“ Aneb Sůl je moře, které se nemohlo vrátit na nebe.

A tato věta se mi líbila tak moc, že jsem kvůli ní napsal celý článek.

Adijo, Slovenija, adijo, Ljubljana.

(And hello, Dublin & Belfast, aneb August Story, již brzy na vašich monitorech.)

Žít Lublaň!

Už jsem se naučil, že nejlepší způsob, jak poznat nové město, je ztratit se.

Dnes jsem se naučil, že nejlepší způsob, jak zažít nové město, je jít po čuchu a po sluchu.

Podvečerní procházka městem.

Hudebníci na každém rohu.

Pán s voňavou dýmkou.

Koncert na Kongresnim trgu.

Noční procházka „domů“ s podivným pocitem bezpečí.

Plán byl jednoduchý (jako vždy). Jít se projít podvečerním městem (a prokrastinovat tak před závěrečnými zkouškami). Proplést se uličkami, projet špičkami prstů žlábek s vodou na mých oblíbených „vodních schodech“, projít se na každém mostě.

Pak jsem se začal orientovat po sluchu. Věděl jsem, že po večerech poblíž některých kaváren hrají živé kapely a že v uličkách zcela určitě nějaké hudebníky taky najdu. Našel. A hráli hodně dobře. Jen tak si stát a poslouchat.

Živé však nebyly jen kapely – oba břehy řeky jsou osázeny restauracemi a kavárnami, ve kterých bylo s přibývajícími hodinami stále rušněji. Rád pozoruju lidi, takže jsem si ten ruch náramně užíval, naslouchal různým jazykům, bavil se názvy a čichal – někde voněla pizza, někde káva, někde vodní dýmky.

Ljubljana byla před pár tisíci lety římským městem s názvem Emona. Prohlížel jsem si nějaké info na barevných panelech na Kongresnim trgu, když jsem uslyšel povědomou melodii. Došel jsem k malému altánku, ze kterého se linula reprodukovaná hudba. Ale také tam voněly citronové svíce, které osvětlovaly poutač na jakýsi koncert: v altánu, za pět minut, živě a zdarma. No proč ne. Byly to skladby Burta Bacharacha, amerického skladatele, který má na svědomí i několik známých kousků. Tento koncert zavinil to, že má procházka nebyla krátké propletení se uličkami, ale tříhodinové užívání si večera. A k tomu stál opodál chlapík, který kouřil dýmku nacpanou krásně voňavým tabákem.

Stále jsem fascinován tím, jak bezpečné město Ljubljana je. Hudebníci z jednoho mostu nechali nástroje ležet a šli na pivo – a když se vrátili, našli vše na svém místě. (OK, jít se saxofonem nebo dokonce bicíma po ulici by asi vzbudilo pozornost…). Technik z Bacharachova koncertu si nechal na kamenném zábradlí netbook a odešel kamsi. A nikdo se ho ani nedotkl. Zkuste si v Praze odložit noťas a otočit se…

Fontána před Univerzou v Ljubljani a pes chlemtající z ní vodu.

Lidé bavící se a užívající si večer.

Pařící mladí lidé u Cankrajeva domu.

Úsměv na tváři a hlava plná inspirace.

(Brno by se o žití mohlo mnohé naučit od Ljubljany.)

Toulky s trolly

Zamiloval jsem si svůj orientační (ne)smysl a schopnost na každém rozcestí bezpečně zahnout blbě. Má to totiž spoustu výhod:

1. Objevíte místa, na která byste se jinak nedostali.
2. Připomenete si scénky z filmů.
3. Obrníte se.
4. Potkáte zajímavé lidi.
5. Vykonáte více tělesné aktivity, než kolik jste si plánovali.

Plán na neděli byl poměrně jednoduchý: jít do Zoo, kterou mám kousíček za kolejí, tam se někde pokusit najíst (o víkendech nemáme zajištěné jídlo) a někde ve stínu si dočíst články do mezinárodního marketingu. Jenže: na kopci za kolejemi zpoza vrcholků stromů kouká věž kostela. Bylo to při cestě, tak jsem si řekl, že se tam vyškrábu. Bylo to v „parku“ Tivoli – ale nepředstavujte si park jako Lužánky v Brně, je to prostě kus hustého lesa na kraji města. Zcela nepřekvapivě jsem si nevšiml široké štěrkované cesty a odbočil jsem z chodníku pod parkem dříve, takže jsem se nahoru škrabal po lesní cestě, prodíral se větvemi stromů a zakopával o kořeny. Kostelík byl vcelku obyčejný, zajímavý snad jen svou růžově červenou barvou (podobně jako na Prešernově trgu).

Kousek od kostela byl Cankarjev vrh (po Cankarovi se tu jmenuje i ulice a kulturní dům a jelikož je to místní hvězda jako u nás třeba Čapek, najdete Cankarjevu ulicu skoro v každém městě). Tam jsem dorazil úspěšně. Ale pak se to zvrtlo cestou dolů.

Že něco není v pořádku mi docvaklo, když jsem šel mnohem déle, než jak to podle mapy vypadalo. Vzpomněl jsem si na Oslíkovu hlášku z druhého (snad) Shreka: Tady ten keř ve tvaru Haliny Pawlowské míjíme už potřetí (či jak to bylo). Náhodná zjištění (jako třeba Co tady dělá ta řeka? a Nemělo by tady někde být rozcestí?) mě pak ujistila v tom, že jsem se prachsprostě ztratil uprostřed lesa.

Netuším, jestli jsem zahnul blbě už na Cankarově vrchu nebo jestli osudnou chybou bylo „zkrátit“ si cestu uprostřed lesa. A asi už nebudu mít čas si své toulky zreprodukovat s mapou v ruce. Vtip byl v tom, že místo toho, abych vylezl poblíž Zoo, jsem se ocitl u piknikového plácku Mostec, který je zhruba na druhé straně kopce.

Rozhodně to byl zvláštní pocit. Dokud jsem šel po hlavní cestě a míjel jsem cyklisty, běžce, pejskaře a chodce (sportuje tady snad úplně každý bez ohledu na pohlaví, věk či postavu – jen dnes jsem potkal stařenku s hůlkama na nordic walking, pána se solidní „vanou“ jak v sešlapaných teniskách a obnošeném tričku funí do kopce i slečnu běžkyni, která měla fakt poctivý slovanský zadek; a ani se jim nedivím, ten lesopark je na běhání jak stvořený a kdybych tu byl déle jak tři týdny, přestal bych po čtvrt roce rozhlašovat, jak začnu běhat, a fakt bych běhal. možná.), bylo to celkem OK. Ale pak jít prázdným lesem, nepotkat ni živáčka a opět zakopávat o kořeny stromů… woohoo, bylo to fajn. :) (Popravdě řečeno, utěšoval mě fakt, že Ljubljana je tak malá, že dříve nebo později bych došel do civilizace; stát se to v Kanadě nebo na Sibiři, asi panikařím.)

Když už jsem u toho panikaření, popravdě řečeno, celkem jsem si své toulky užíval (a rozhodně nedošlo k hysterickému pobíhání po lese s křikem Já se ztratil, já se ztratil). Po uvědomění si faktu výše o velikosti města jsem sbalil mapu a prostě se kochal zelení a přítomným hmyzem. OK, u hmyzu se kochání moc nekonalo.

Velmi mě nakonec pobavila slečna cyklistka, kterou jsem potkal, když jsem konečně sešel k silnici vedoucí k Zoo a ke kolejím. Nejdříve na mě spustila slovinsky, tak jsem ji zdvořile nechal domluvit a pak ji upozornil na fakt, že slovinsky dokážu zhruba pozdravit a poděkovat (počítání nepočítám, bo je to češtině velmi podobné). Hodila očima v sloup – jednak proto, že mi svou situaci musela vysvětlit podruhé, jednak proto, že se (taky) ztratila a chtěla po mně radu na cestu. :) Naštěstí jsem zrovna vyšel z místa, kam měla (skoro) namířeno, takže jsme chvíli podebatovali nad mapou, pokecali o tom, odkud jsem a co tu dělám a dostal jsem pozvánku na english conversation, kam měla namířeno (jestli někomu nesedí fakta, já šel vlevo do Rožne doliny, kdybych se vrátil a od Mostce zahnul vpravo, došel bych do Šišky, kam měla namířeno slečna). Jelikož jsem celou tu cestu nehodlal šlapat zpátky jen proto, abych si anglicky pokecal, rozloučili jsme se a šli/jeli každý svou cestou.

Konečně jsem došel do Zoo. Původní plán: během 10 minut dojít z koleje do Zoo, tam hodinku dvě pobýt, za 10 minut se vrátit. Realita: 2 hodiny toulání se v lese. Zoo je tedy odloženo na čtvrtek, kdy máme „study day“ (= projet místa, kde jsme ještě nebyli). Řekl bych, že pohled na orangutany či rudoprdelaté paviány by mohl být při učení lehce motivující. Rozhodl jsem se tedy dojít si ještě nakoupit něco k obědu a večeře na zbytek týdne (jogurty, ovoce… žiju tu podezřele zdravě, tolik zeleniny jak tady jsem nesnědl od začátku roku; ale abych byl upřímný, delší než plánovaný výlet mě jaksi přiměl hodit do košíku i křupky a kokosovočokoládové sušenky), cestou jsem navíc potkal svou francouzskou kamarádku.

V Mercatoru mě potěšilo, že pokladník ve středním věku byl schopný mluvit anglicky (minulý týden ani ťuk a to tam byl mladý kluk, co angličtinu nebo němčinu musel mít ve škole!) a že mi nákup naskládal do tašky. A byl příjemný, žádný otrávený ksicht jaké mají brigádnice v Tescu.

Sečteno, podtrženo: během jediného výletu jsem se krásně prošel, viděl část města, kterou jsem vidět ani neplánoval, nadýchal se čerstvého vzduchu, potkal příjemné lidi a hlavně jsem se naučil nestresovat se a užívat si přítomnost.

(O sklárnách Rogaška a krasových jeskyních se zmíním jindy jen tak mimochodem; a nadpis bych rád věnoval svému kamarádovi A.)

Jak Slovinci vyslovují Ř?

Autobusy v Lublani mají cca půlhodinové intervaly. Fakticky jsou to asi čtvrthodiny, protože je tu spousta linek se stejným číslem, ale každá varianta vyjíždí/zajíždí posledních pár zastávek trošku jinak, takže drtivou většinu cesty mají společnou. Navíc po centru jezdí skoro všechno, takže v přestupních uzlech se autobusy střídají po jednotkách minut.

FELU je všem mimo centrum a navíc školu končím mimo špičku, takže použitelné autobusy jezdí cca po 10 minutách. A protože je Lublaň maličká, rozhodl jsem se nečekat a projít se městem. (cca 40 minut, když nepočítám nákup a frontu na poště)

Nebyl to jeden z mých převratných nápadů.

Ačkoli kroupy o velikosti golfového míčku naprosto zdevastovaly jednu ze slovinských vinařských oblastí, bouřky a deště se zatím Lublani vyhýbají. Panuje tu vedro (kolem 34 stupňů) a není tu moc stinných míst. Na kolej jsem dorazil tak mokrý, jak kdyby skutečně sprchlo. Nicméně jsem cestou narazil na pár zajímavostí, které zavdaly dnešnímu článku.

1

Strašlivě by mě zajímalo, jak může spousta lublaňských podniků přežít s otevírací dobou od devíti do tří, kdy každý rozumný člověk pracuje. Hospody kolem kolejí v sobotu zavírají v 9 večer a v neděli mají zavřeno. WTF? Mají tu 400 mezinárodních studentů, kteří jsou po hydroxylových skupinách jak diví, po 21. hodině jim v nedalekém Mercatoru alkohol neprodají a oni si zavřou nalévárnu?! To stejné centrum a „bary“ kolem řeky v takovém hezkém prostoru, který teď z hlavy neidentifikuju, ale… jak se asi uživí bar s otevíračkou DO 16 hodin? To tu lidi nepracují nebo jsou bary živy z polední pauzy?

2

Mají tu strašně levné pohledy. Od 0,35 € do cca 0,60/0,90 € (za velký v turistických pastech). V přepočtu asi 10-20 Kč. Za kolik asi koupíte pohled s Karlovým mostem v Praze? 30-40 Kč?

3

Jak asi Slovinci vyslovují Ř? Při přecházení jedné křižovatky jsem míjel „Dvořákova ulica“ – včetně Ř v názvu! Nejprve mě potěšilo, že tu autor jedné z mých oblíbených skladeb (ano, té…) má ulici, ale… umí název té ulice místní vůbec vyslovit?

Příště uvidíte:

- Rogaška a jeskyně
- Studium v zahraničí
- Loučení – ni oko nezůstane suché

Voda má, voda má, voda máá

A hlavně voda má čistá.

Až dosud jsem se zaobíral spíše životem ve městě a krom krátké zmínky o krajině, kterou jsem míjel ve vlaku, jsem trestuhodně opomíjel slovinskou přírodu. Popravdě řečeno, na kochání se přírodou jsem si během prvního týdne moc času neudělal, i když jsem ubytovaný poblíž lesa/parku/něčeho na ten způsob. Svůj prohřešek jsem si ale bohatě vynahradil v sobotu na výletě organizovaném spřátelenou cestovkou.

Hlavním cílem našich dvou autobusů s necelou stovkou různě šprechtících studentů byl hrad Bled a jezero pod ním. Hrad stojí na vysoké skále/útesu, nachází se v něm muzeum, renovovaný Gutenbergův tiskařský lis a nějaké kavárny/restaurace a pár obchůdků se suvenýry. To všechno však nebylo tak zajímavé jako výhled z hradeb.

Jezero pod Bledem je ledovcového původu, navzdory tomu však patří mezi ta nejteplejší. Může za to asi pět termálních pramenů okolo, které (společně se žhavým sluncem) vodu ohřívají na velmi přjemnou teplotu. A hlavně: ta voda je tak neuvěřitelně čistá, až se vůbec nedivím, že je to jedno z velmi oblíbených míst na koupání. Já bych tam skočil hned, mít u sebe plavky a víc času.

U jižní strany jezera se navíc nachází romantický ostrůvek s kostelem, který údajně s oblibou vyhledávají svatebčané. Při západu slunce to místo musí být zatraceně sexy, ten pohled na azurovou vodu, kopce, lesy i hory (Triglav)…

Zamiloval jsem se. A plně chápu slogan země (I FEEL sLOVEnia).

Čistá voda je tu vůbec tak nějak samozřejmostí, co jsem měl tu možnost pozorovat. Z 99 kohoutků ze sta teče pitná voda, voda v řekách je tak nějak průzračnější než u nás… možná jsem přespříliš nekritický a natolik zaslepený krásami Slovinska, že nevidím i stinné stránky, ale… jsem tu jen pár dní, budu tu už jen dva týdny (cože? jen dva týdny? první týden uběhl rychle :/), takže odjedu dřív, než pocit zamilovanosti vyprchá a kouzlo lidské mysli ze vzpomínek případné ošklivosti jistě vymaže, takže… I don't care. Nicméně zpět k tématu.

Další naší zastávkou byla část Triglavského národního parku, konkrétně vodopád Šum (a teď doufám, že to byl fakt název vodopádu a ne jen slovinské označení pro tento vodní úkaz). Za vstup na stezku se platí, dospělí za 4 €, studenti za 3 €, otroci (slovinsky děti) ještě o fous méně.

Vstupné je celkem oprávněné: cesta je zpevněná, na mnoha místech vylitá betonem, takže je schůdná i pro méně pohyblivé (tj. bylo tam hodně dětí a rakouských důchodců), o slečinkách se sandálky na vysokém podpatku ani nemluvě. Navíc tam byla spousta dřevěných lávek či ochozů, kterými se daly překonat úseky jinak určené jen vysoce pokročilým horolezcům. A teď to hlavní: nádherná a perfektně čistá řeka. Některé lagunky až neřestně sváděly ke koupání.

Byl to obrovský relax – být uprostřed zeleně, poslouchat Šum vody, dýchat čerstvý vzduch… nechal bych si to líbit častěji.

Po návštěvě vodopádu jsme se vrátili k Bledu a měli chvíli (= 2,5 hodiny) rozchod. Někteří se svezli loďkou k ostrůvku na jezeře, někteří se vykoupali, já se vydal pěšky kolem jezera a celých cca 6 km óchal a přál si tu zůstat. (BTW, v bistru, kde jsem si kupoval bagetu, pracovala Češka; nevím, jestli mě poznala podle vzezření, přízvuku nebo reptání nad dlouhou frontou, ale i tak to byla milá náhoda.)

Po celý den bylo děsné vedro, takže mířím na pivo doplnit minerály. Adijo!

P. S.: Fotky budou jen co je nakradu z Facebooku od ostatních.

Moře, štrůdl, olivy

Polévka se zeleným chřestem a osmahlou pancettou. K tomu světlý chléb s lahodně nasládlou střídkou a propečenou, dokonale křupavou kůrkou.

Salát z čerstvé zeleniny, která chutnala jako zelenina, a dušené cuketky.

Hovězí plátek, kuře smažené v chrumkavé (ne tak docela křupavé, ale pevné a hrubozrnné) strouhance, brambory šťouchané se smaženou cibulkou.

Křehký jablečný štrůdl.

Na uvítanou domácí likér, který ve spojení s horkem, hladem a nedostatkem jiných tekutin polovinu výpravy téměř odrovnal. Druhá polovina byla již odrovnaná ze čtvrteční párty.

Ale to začínám uprostřed.

Součástí letní školy jsou i exkurze do úspěšných slovinských firem. Jako první jsem si vybral Luka Koper (Port of Koper, Koperský přístav). V jejich „car terminal“ bylo takové množství škodovek, že jich tolik pohromadě neviděli snad ani v Mladé Boleslavi. Sousloví „úspěšná slovinská firma“ je ale potřeba brát dosti lokálně. Šéf marketingu nám vysvětlil (či se spíše přiznal), že v porovnání třeba s Hamburgem nebo Rotterdamem je Korper nicka, ale na slovinské poměry je to jedna z nejúspěšnějších firem.

Z přístavu jsme odjeli skoro do Itálie. Ačkoli geograficky jsme byli stále ve Slovinsku, husté a rozlehlé lesy byly vystřídány vinicemi a malými olivovými stromy a celkem snesitelná teplota slabě pod 30 vedrem k padnutí. A to jsme podle vyjádření jakéhosi kněze v Košerče, kde jsme měli oběd výše, navštívili místní kostel a navíc i zjistili, že (a jak) Slovinci dělají olivový olej, měli docela štěstí, protože tam nahoře (vesnice leží na skále a je celkem pustá, ačkoli je velmi romantická a vilky v italském stylu se tam střídají s nádhernými domy z místního kamene) už zažili i 57 celsiových stupňů. Popravdě řečeno, štěstí jsme měli víckrát, protože klikaté silničky o velikosti pro tři čtvrtě autobusu byly zejm. v zatáčkách dost o život. Řidič byl prostě frajer.

„Okej, jsme u nejoblíbenější části pláže v Portorože, nejoblíbenějším slovinském letovisku. Za dvě a půl hodiny sraz tady, na nikoho nečekáme,“ zahlaholila modrooká blonďatá tutorka a autobus se vyhrnul ven.

„Nejoblíbenější slovinské letovisko“ v překladu znamená, že se tam sjelo celé Slovinsko, půlka Itálie a pár Rakušanů + my a že místní ceny atakují ruzyňské letiště (OK, toto je trochu nadsazené jen aby to vyznělo, euro třicet je nic oproti té naprosto dokonalé zmrzlině s příchutí červeného pomeranče, kde se prolínala šťavnatá červená část a jemně krémová světlá s kousky dužiny, oh my god, chci ještě!). Chápu, že Slovinci jsou na svůj kousek moře patřičně hrdí a že v současných teplotách se nedá dělat nic jiného než být ve vodě, ale… Ljubljana mi k srdci přirostla mnohem víc než Portorož, kde jsem ve stinném koutku se zmrzlinou v ruce hledal múzu pro dnešní zápisek z cest.

Schválně, že se má psací múza schovává někde u těch schodů s fontánkou…

Love: Coming soon

Slečna tvořící mýdlové bubliny.

Loď plná hudebníků projíždějící městem.

Most s visacími zámky popsanými zamilovanými vzkazy.

Kryté posezení u řeky.

Nádherné domy.

Dva mladé páry cachtající se ve fontáně.

Schody s fontánkou, která tvořila zábradlí. Netuším, kde to bylo a nevím, jestli to ještě někdy najdu.

Muzikanti v ulicích, kteří opravdu umí hrát.

Západ slunce a nápis LOVE, Coming soon vysprejovaný na zdi.

Nejlepší způsob, jak poznávat nové město, je nechat mapu v batohu, mít spoustu času a jen tak se toulat.

Jak poznat dobrý trh?

Po čuchu.

Zkuste projít oddělením zeleniny a ovoce v obyčejném českém supermarketu. Nic.

Projděte se po nějakém českém trhu, v Brně třeba na Zelňáku, jinde
třebas na farmářských trzích. Lepší.

Navštivte Ljubljanu, zahněte o ulici vedle, než kam jste původně
chtěli, a... sbírejte čelist ze země.

Před cestou na fakultu jsem se dnes vydal do starého města, pokochat
se uličkami a především najít poštu, abych rozeslal první várku
pohledů.

Na poště jsem měl první problém s angličtinou. Já jsem skončil někde u
Dober dan (a pak se chytl u Hvala), dáma u okénka skočila u Do you
speak English. Naštěstí byla poblíž slečna, která anglicky rozuměla a
odkázala mě na stojánek s pohlednicemi za mnou, který jsem napoprvé
přehlédl i přesto, že jsem si tam odložil batoh, když jsem vytahoval
peněženku. Nebyl jsem si jistý, jestli si mám pohledy vybrat,
zaplatit, jít bokem, nadepsat, vystát druhou frontu a nechat odeslat,
ale představa rukonožní komunikace mě přiměla to risknout, takže jsem
vybral pár hezkých pohledů, v rámci možností vymyslel personalizované
vzkazy, nadepsal adresy (pro Čechy: poslední řádek na vašem pohledu
neznamená, že jste žena; ale popravdě, když jsem se tu registroval a
všichni Slovinci při kontrole seznamu hlásili Češka Češka, byl jsem
trochu nejistý) a málem odeslal o polovinu levněji, protože dáma za
okýnkem žila v domnění, že jsem pohledy už zaplatil, takže mi
naúčtovala jen známky. (Poznámka na okraj: I haven't paid for these
postcards yet" byla první věta, které bez problémů porozuměla.)

Ale zpět k tématu. Za poštou jsem nazdařbůh zahnul do nějaké uličky,
kterou jsem pro jistotu nenašel ani na mapě (následná kontrola na
náměstí však prokázala, že jsem jen slepý). Došel jsem na poměrně
hezké náměstí (Prešernov trg) a chvíli se kochal (teplem, obchody,
sochami, třemi mosty, řekou) a pak přešel na druhou stranu mostu v
naději, že se kouknu, kde máme ve středu mít setkání se starostou,
který podle toho, co jsem slyšel, stojí za rozkvětem Ljubljany. Jenže:
dejte mi do ruky mapu a bezpečně vás zavedu na druhou stranu. Takže
jsem nedošel na Mestni trg, ale na druhou stranu. A dobře jsem udělal.

Do nosu mě praštila vůně čerstvých rajčat a to jsem je ani neviděl.
Zahnul jsem za roh a... tak velká, macatá a zářivě červená rajčata v
Tescu jen tak nenajdete. To stejné bylinky, okurky, lilky a spousta
druhů ovoce (a tretky pro turisty na boku). Kulinářské já zažívalo
surovinový orgasmus.

Nákupy se žel nekonaly: mé poloslepé oko spatřilo romanticky
vypadající uličku, která se klikatila směrem nahoru. Tak jsem se vydal
na hrad.

Větší volovina mě fakt nemohla napadnout.

Naložený s batohem, noťasem a dalšími tretkami (ještě že jsem si vzal
pevnější boty, bo mě kolega Dino z Chorvatska varoval, že má pršet)
jsem se drápal na kopec, na jehož vrcholku jsem na hrad hodil jen
otrávený pohled a svalil se na nejbližší lavičku. Po osvěžení (láhev
na vodu stále smrdí plastem, vsadím se, že to vyprchá jen co se vrátím
do Brna) jsem do útrob hradu přeci jen nakouknul - je tam nějaká
galerie a snad i muzeum, nicméně převážná část vypadá dost nefunkčně,
ovšem jako celek to vypadá fakt jak hrad. Jakkoli mám Špilberk rád,
mám problém o něm smýšlet jako o hradu (nemá cimbuří a výšlap nahoru
je příjemná procházka; Ljubljanský hrad je zato past na astmatiky).

Jelikož jsem měl v plánu jít ještě do školy (začátek ve 12, oběd od
11), vzal jsem to z hradu zase dolů. Podle mapy jsem měl vylézt skoro
tam, odkud jsem přišel, jen trošku blíž radnici. No... stezka mě
vyplivla na vrcholku dvou strmých uliček, přesně na druhé straně než
jsem chtěl. Orientační nesmysl se však umoudřil a nakonec jsem zvolil
uličku, která mě vyklopila opět ve starém městě.

Ulička starého města mi připomínají Bratislavu. Jsou takové útulnější
než historické centrum v Praze, stejně jako v Blavě. Oproti ní tam
však nebyl hluk z přilehlé silnice a asi desetkrát mě málem přizabili
cyklisti (holt jít uprostřed cesty a koukat kolem je o život).
Pokochal jsem se radnicí, vrátil se na Prešernov trg a uličkou jako na
začátku cesty zpátky k poště směrem na autobus.

Úspěšně jsem dorazil na Kordaljeva ploščad, kde je něco jako
univerzitní kampus, a ještě úspěšněji se vydal úplně opačnou cestou.
Dokonce jsem dvakrát spokojeně pokýval hlavou, když jsem míjel ulice,
které jsem viděl na mapě, takže jsem měl tušení, kde jsem, než mi
docvaklo, že ty ulice míjím v opačném pořadí, než jsem měl. No prostě
jsem šel od fakulty dál, než abych se jí blížil. Takže jsem to za
pobavených pohledů místních (baťůžkář s mapou je zaručený zdroj
zábavy) otočil a dorazil do bistra Šumi na oběd.

Oběd se skládá z hlavního chodu a dvou věcí k tomu: vybírá se z
polévky, salátu a dezertu. My to jako účastníci letní školy máme
předplacené, takže jen ukážeme svou visačku, místní za to celé platí EURO
5,50. (Pro představu: hlavní chod v menze na MU 30-40 Kč, polévka 8/16
Kč (podle toho, jestli obyč nebo přesnídávková sytější), salát kolem
10 Kč; porce oproti Slovinsku mnohem menší + naše dotace na jídlo je
větší než v SI, takže na tom jsou hodně dobře.)

Ukázalo se, že jít na oběd hodinu před přednáškou byl dobrý nápad.
Jednak tam ještě nebylo plno (ranní kurz končil v 11.30) a jednak jsem
to celé jedl 40 minut a pak ještě chvíli odpočíval. Takže jsem na
fakultu dorazil tak akorát.

O dojmech z kurzů někdy příště.

Pár postřehů z Ljubljany

Jak někteří asi víte (a někteří nejspíše ne), trávím nyní pár týdnů v
Ljubljaně (Slovinsko). Účastním se tu letní školy Take the Best from
East & West, kterou organizuje ekonomická fakulta ljubljanské
univerzity. Nehodlám se tu zdlouhavě rozplývat krásami cestování
vlakem (výhled od Vídně po Maribor nádherný, žel cesta asi půl hodinu
před samotnou Ljubljanou vede poměrně ošklivou průmyslovou oblastí,
takže kochání se horami, lesy a kopci končí) ani popisovat potenciální
akademické přínosy studia v zahraničí, kterými se ostatně hodlám
zabývat v samostatném příspěvku. Chci tu jen popisovat nějaké
zajímavosti, klady i drobné zápory mého krátkého života v tomto městě.

Věc první: kola.

Kola jsou tu všude. Na většině chodníků je namalovaný červený pruh pro
cyklisty a dostat se někam na kole je rychlejší než autobusem, které
jezdí v celkem divných intervalech (zatím jsem je neobjevil, na každé
větší zastávce je ale LCD panel informující o tom, za jak dlouho
přijede další autobus). Před každým chodem do budovy kolejí (tady v
kampusu to jsou Domy, Dom I-XIII) je hezká řádka kol. Pro chodce je to
občas až nebezpečné, protože zejména mladí, testosteronem přetékající
muži jen písknou a těsně vás objedou. Už jsem tu potkal kluka, co si
na kole četl, dalšího, co si na silnici za jízdy sundával mikinu, i
dámu, která distingovaně cinkla, když jsem se svými zavazadly zavazel
v jejím pruhu a projela jako královna s hlavou v tak nepřirozeně
vzpřímené poloze, až jsem se divil, jak může vidět na cestu.

Věc druhá: ekologie.

Nevím, jestli je to jen libůstka ekonomické fakulty (FELU) nebo jestli
jsou už Slovinci takoví, ale na většině míst se třídí odpad a pije
voda z kohoutku (i v bistru Šumi, kde máme obědy, dostanete k jídlu
kohoutkovku). V uvítacím balíčku, který tvořila mapa, Urbana (karta na
MHD, něco jako OpenCard) a nějací průvodci kulturním životem v
Ljubljaně, to vše v ekologické tašce přes rameno, jsme dostali i láhev
na vodu, abychom si nemuseli kupovat PET flašky, což je sice supr
nápad, na druhé straně však ta láhev i po několika umytích smrdí po
plastu. Kohoutkovka tu je ale opravdu dobrá.

Věc třetí: angličtina.

Snad každý tady mluví anglicky. Většina lidí v Brně ve veřejných
službách (tím myslím menzu a obchody) buď s cizinci odmítá mluvit
úplně, nebo žijí v domnění, že jim bude rozumět, když budou mluvit
česky, pomalu a nahlas. Zejména v menze, kde jí spousta zahraničních
studentů, je zatěžko těm dámám naučit se základní fráze, zejm. k
obsluze přístrojů (protože jídlo na Vinařkách je vystaveno ve
vitrínce), jako "Press the number of your meal and then swipe your
card" a "No money, go to the checkout counter". Tady? V bistru Šumi
bezproblémů popíšou jídlo, které je na výběr, a vyřeší základní
problémy. A v místní samoobsluze dáma za pultem na dotaz, jestli mluví
anglicky, odvětila, že trošku, a pak zcela plynnou angličtinou
vysvětlila všechno, co jsem potřeboval vědět (pro zvědavé: jestli je
houska, co jsem chtěl, sladká nebo slaná; pak se ještě ptala, jestli
to chci rozkrojit na sendvič). Ono... asi by to ani nebylo potřeba,
protože slovinština je trochu podobná češtině (z textů, které jsem
viděl, se dá pochopit základní význam), ale vždycky to překvapí. (A
abych nebyl za amerického turistu, základní fráze jsem se naučil,
takže zdravím, děkuji, loučím se slovinsky, zbytek pořeším anglicky. A
jde vidět, že je těší, když třeba poděkujete slovinsky. /Hvala
[chvala]/)

Věc čtvrtá: Urbana.

Urbana je, jak už jsem zmínil, kartička na místní autobusy. Rozměrem
asi jako kreditka nebo ISIC. Podle toho, co jsem odpozoroval, nám
organizátoři letní školy předplatili měsíční jízdenku, takže můžeme
jezdit jak je libo - jinak každá jízda na 90 minut stojí cca 0,80 EURO a
je potřeba "pípnout" při každé změně busu. Což je dost vtipné, jelikož
Ljubljana je oproti Brnu asi o třetinu menší a busem ji za 90 minut
objedete třikrát. Nicméně: předmětem věci čtvrté není chvála, ale
kritika. Do autobusů v Ljubljaně se nastupuje předními dveřmi a je
potřeba kartičkou projet před čtečkou. Strašně to zdržuje, zejména
když cestujete ve skupině 50 lidí (jeden řidič dokonce znechuceně
praštil hlavou o volant; byla to ale výjimka, lidé jsou tu normálně
poměrně milí). V Brně máme své šalinkarty, které není potřeba vyjma
kontroly revizorem nikde ukazovat, a nastupujeme všemi dveřmi.

Věc pátá: otevírací doba.

Při přednášce o místní kultuře o Slovincích zaznělo: busy during the
week, silent during the weekend. I velký obchod má v neděli zavřeno a
v sobotu funguje cca do 15 hodin (obrovské hypermarkety prý v neděli
otevírají také až do tří, ale zatím jsem neměl potřebu hypermarket
vyhledávat). Na jedné straně se mi to líbí - o víkendu má být člověk
doma s rodinou, ne den strávit v nákupním centru. Na straně druhé:
když jste mezinárodní student, po více jak osmi hodnách cesty
vyhladovělý, není to úplně super. :)

Podtrženo sečteno: Krásné město, ve kterém by se mohlo žít moc hezky.
A to tvrdím po dvou dnech, kdy jsem ještě neviděl historické centrum.
;)