Notes Jana Kadlece

Zataženo, občas sekaná

Kdykoli potkám někoho nového a z nedostatku jiných témat se v rozhovoru dostaneme k banalitám jako je krize USA, krize Evropy, hladomor v Somálsku či aktuální počasí, všichni bez výjimky jsou téměř šokováni zjištěním, že miluju podzimní sychravění. Mlhy, vítr, chladno, mrholení a pokud mám u sebe deštník a nepromokavou bundu, pak i silné deště. Vždycky jsem se v této otázce cítil poněkud anglicky a má představa důchodového věku se rýsovala v kamenném sídle někde ve Skotsku nebo anglických vřesovištích, s knihou u krbu, ohařem u nohou a slejvákem za oknem.

To jsem ale nevěděl nic o Irsku.

Když jsem se balil, říkal jsem si: je léto, i tam by mělo být teplo, takže jsem zabalil spoustu krátkorukávových triček a polokošil a jen dva svetry (a taky šálu, on člověk nikdy neví).

Všechno tu je, stručně řečeno, naprd.

Profese televizní rosničky v Irsku totiž musí být nehorázně snadná práce.

Očekáváme slunečno, místy zataženo, občas může lehce sprchnout, ve vzácných případech však očekávejte i kroupy, sníh či konec světa. Teploty se budou pohybovat mezi minus dvaceti a plus třiceti stupni. (Dodávám, že stupni celsia, to je asi jediná jednotka, kterou tu používají normálně.)

Průměrná teplota za ten týden, co tu jsem, je asi 17 stupňů. A naprosto v pohodě tady chodím v krátkém rukávu. Ono jednak se na to rychle zvykne, jednak se člověk chůzí zahřeje a jednak hrozí, že sotva si oblečete bundu, mraky se rozutečou do Skotska a bude tu vedro k padnutí. Už jsem se tu i opaloval – a za deset minut v obědové pauze jsem zhnědl víc než za tři týdny ve Slovinsku.

Není výjimkou, že se probudíte do černého dne (ne, nezapomněl jsem roztáhnout závěsy, děkuji za optání), během ranní sprchy sprchne i venku, na snídani jdete za sucha, snídáte za neutrálního počasí, ze snídaně provlhnete skrz lehké mrholení a když dorazíte do prostor univerzity, litujete, že se musíte zaobírat statusem migrantů, protože venku nádherně svítí sluníčko a dokonale upravený, zářivě zelený anglický/irský trávník přímo svádí k válení se. A to jsem popsal jen dvě hodiny na začátku dne.

Irové jsou zjevně značně otrlí – chodí tu v lehkém tričku nebo trendy bundičkách a to skoro furt. Včera večer jsme se v malé skupince zastavili na čaj v jedné kavárnorestauraci a kvůli nedostatku míst uvnitř jsme si sedli na zahrádku. V bundě zapnuté ke krku jsme se klepali jak ratlíci a zahřívali se čajem, zatímco před námi vesele klábosily polonahé slečny a mladík v tričku a kraťasích. Ech, to je moc.

Dobrou, ehm, chuť

Co se týče jídla… nu, jsme v Británii a to by jako vysvětlení mohlo stačit.

Zjednodušeně řečeno, místní obyvatelstvo se nacpe u snídaně (my máme na výběr cereálie – cornflakes a müsli, ale pod mysli si nepředstavujte to naše křupavé, tady je to prostě oslazené zrní –, meloun s jogurtem, Full Irish/English Breakfast – slanina, párky, míchaná vejce, volská oka, fazole, pečená rajčata či žampiony, toasty a bramborové toasty –, ovesnou kaši a pak scones či croissanty), oběd přetrpí u sendviče (toastový chleba, wrap, bagetky a naposled bagely [kulatá houska s dírou uprostřed], všechno se stejnými plňkami), brambůrků a ovoce/čokolády a nakonec k večeři se nacpou něčím teplým a pořádným. I když… nu, holt to není italská kuchyně.

Zajímavé je, že jídlo tu je nutričně dost nevyvážené. Cpeme se samými sacharidy, chleby, přílohami atd., ale zelenina a ovoce v jídleníčku dost chybí. Případně tu k nim mají dost svérázný přístup (např. salát se syrovými žampiony a cuketami; není nad tepelnou úpravu).

Nicméně, hladem netrpím, ačkoli s láskou vzpomínám na Slovinsko či babiččino vaření.

Tahle země není pro velký

Další zneužitý titulek (ne, knihu jsem nečetl, film neviděl, ano, poslední slovo jsem zaměnil).

Jen ve stručnosti (jdu pozdě na Tour po Belfastu): postel ještě menší než v Ljubljaně, v místním kině jsem se vrátil do polohy nenarozeného plodu a sprchový kout rozhodně není kompatibilní s pojmem „sex ve sprše“.

A teď šupky hupky do autobusu. Ah, no vidíte: i tam není místo na nohy.